Úterý 9. července - rafting na řece Soya nebo odpočinek při jiných individuálních aktivitách

Rekapitulace:

ujeto:                     busem = 173 km

                                kolmo = 18,1 km

trasa:                     kolmo = kemp - Lom a zpět

počasí:                  přes den bylo teploučko a krásně slunečno, ale k večeru přišel strašně rychle déšť a pak už jen pršelo a pršelo a pršelo a s různou intenzitou deště jen pršelo, teplota cca 20° C, k večeru při dešti o něco méně

 

Dneska byla snídaně = sýrová pomazánka s kapií a vejcem + klasika až kolem osmé, takže jsme se docela i vyspali.

V 9,30 pak kemp opustila raftařská sekce z nichž Oaj, Jarka a Láďa jeli jen na čumendu. No a protože já s Vrčkou jsme tentokrát jako jediné z BBCC zůstali věrné kempu a jeho okolí, zhostil se dokumentace o raftingu opět Jarouš:

 

...Zdeněk...

 

Řeka Soya

Na místo srazu s vodáckou cestovkou „Sport-S“, která podle kartelové dohody raftařských společností obsluhuje jen České a Slovenské  zájemce o sjezd řeky, jsme dorazili jen se dvojím couváním.

Před instruktáží se nám dostalo výkladu o kvalitě raftu od Gumotexu, o jejich nepotopitelnosti a konkurenceschopnosti (vyjádřené i tím, že Norští raftaři na nich také jezdí). Nás 27 zájemců bylo rozděleno do 4 družstev (7 - 7 - 7 - 6), které měly na dvou raftech ve dvou skupinách splout asi 15 km úsek řeky.

 

...Peki...

 

V prvním družstvu (tvořeném pouze BBCC) byli Brč, Edita, Marcela, Jarouš, Jája, Vpepa, Dorka, lodivod neboli Guide neboli hantýrkou vodáků Gajda Pepák, ve druhém družstvu nějaká ne-BBCC nádivka autobusu, ve třetím  BBCC Zdeněk, Simča a Martina Rajčová, ve čtvrtém pak z BBCC Tomáš.

Po instruktáži na sucho, kde jsme se učili jeden druhého vytahovat do lodi, koordinovaně pádlovat, rozumět základním pokynům lodivoda a teoreticky probrali činnost při ztroskotání, jsme všichni podepsali reverz, ve kterém jsme se zřekli všech osobních občanských práv, přijali veškerou zodpovědnost za budoucí újmy výhradně na sebe a také potvrdili vypůjčení neoprénových botiček.

 

...Martina Rajčová...

 

Potom všichni prošli vodáckým křestem, když museli skočit do vody, kompletně se potopit a udělat pár temp. Následovalo nalodění a krátké splutí do zátoky, kde se procvičovalo kontrolované převržení lodi, splývání na hladině a vytahování do lodi. Vrátili jsme se do proudu (řeka měla asi mírný podstav - na vodočtu bylo 40 cm a lodivodi vyprávěli, že řeku jeli při 130 cm ! - asi málo pršelo J a sněhy nechtěly tát) a Pepák nás připravoval na věci budoucí, záměrně nebezpečným vedením lodi na různé překážky v proudu. Jedna kolize s vyčnívající skalkou se však vymkla jeho kontrole a došlo ke zcela autentickému nekoordinovanému ztroskotání. Vtip byl ale v tom, že většina z nás brala celou událost jako součást výcviku a porůznu i interpretovala gajdovy pohyby - někdo řízeně vyskočil z lodi, jiný se zase pokoušel vyšplhat na nepotopenou část a i ti pak skočili do proudu. Druhý raft nás začal zachraňovat. Když zachránil Vpepu, Dorku, Jarouše, vysadil je na břehu a pokračoval v lovení ostatních. Nejdéle snad plavala Jája a Marcela, která z nás zřejmě jako jediná pochopila, že jde o nekašírované ztroskotání. K raftu a na raft byla přivlečena někým z jeho posádky. Při porovnání

 

Pepákova zápasu o odtržení raftu ze skály jsme i my ostatní pochopili, že se jedná o něco neplánovaného, zvláště, když nám nezbylo než bezmocně přihlížet, jak proud sebou bral žalostně známky našeho ztroskotání - pádla. Pak i druhý raft přirazil ke břehu a jeho lodivod doběhl proti proudu Pepákovi na pomoc. Společně loď ukotvili a vyzvedli nás na břehu. Po několika minutách jízdy obě zbědované posádky přirazily ke břehu, kde čekal autobus a doprovodné vozidlo - naložili jsme čerstvý příděl pádel, vyložili pár zinkových rakví ;-), přeskupili posádky podle původního rozdělovníku a pluli - o poznání opatrněji a klidněji dál. Mimo ozvláštňující atrakci - skoky ze skály do vracáku - probíhala plavba rutinně s obligátním kocháním divokou přírodou, osvěžením vodou přelívající se přes okraje raftu a rozjařeným vzrušením při pohoupání na dvoumetrových vlnách v peřejích. V místě doplutí pak probíhala jakási infantilní soutěž (prohráli jsme) o to, který raft vyzdvihne svého lodivoda výš, když posádka seskupená vpředu zanoří příď do peřeje. Jo a v řece byly také ryby.

...šerpice Míša...

 

 

 

 

 

 

 

...nuda to tedy rozhodně nebyla...

 

Neraftařská sekce = Vr + Vrčka

-          my jsme dneska navštívili město Lom. Tedy být v okolí tohoto města a napodívat se sem, to by byla škoda, protože je to nádherné horské městečko. Všude jsou samé dřevěné domky a stavby nenásilně rozmístěné po obou březích řeky Otta.

-          pak je tu jeden z nejstarších dřevěných kostelů v Norsku a kolem něj, samozřejmě, hřbitov.

-          a pak jsme navštívili skanzen - spousta velmi starých staveb byla citlivě vsazena do borovicového lesa na okraji Lomu.

-          no a konečně jsme ochutnali i ten tolik propagovaný losí/sobí salám (důkazem jest etiketa). No, na pohled to byl takový velmi tmavý salám a na chuť to podle Vrčky bylo cosi mezi tlačenkou a uherákem. Ale ochutnali jsme to.

-          odpoledne nádherně svítilo sluníčko a tak jsme my, co jsme zbyli v kempu, pospávali na karimatkách kolem stanů.

-          asi v půl páté se ale náhle ochladilo, zatáhlo se a pak padla jedna kapka a druhá a za chvíli pršelo a pršelo a pršelo. Tohle nebyla žádná přeháňka. Intenzita deště se sice střídala a občas déšť na chvíli i ustal, ale pak jsme pochopili, že tak bylo jenom proto, aby se záhy mohlo rozpršet s ještě větší intenzitou.

 

 

Večer

-          raftařská sekce přijela asi v 19,40 a tentokrát se vrátili všichni v pořádku. Pokud tedy pominu nepříjemné zážitky plaváčků z převrženého raftu.

-          a večeře dnes byla dvouchodová. Nejprve byla smaženice z hub, které včera přivlekla z Galdhopiggenu horská sekce - někteří se sice obávali následků, ale přežili jsme OK. No a pak byly špagety s jakousi červenou (údajně masovou) omáčkou a se sýrem.

-          a pak nás čekal trošku šok - po té, co nám šerpa Petr vyhlásil na zítra budíček v 6,00 !!! začali jsme v deštných pauzičkách lehce balit a připravovat se na další dvoudeňák.

 

Pearles of Bloncka:

-          protože chtěla jet na výlet do Lomu, začala dnes poprvé za celý pobyt zkoumat, jak se vlastně sundavá kolo z vleku. Kolo uvolnila jakž tak, ale vůbec jí nedošlo, že musí sundat i bočnice s prknem, aby se dostala dolů z vleku.

-          dnes jí ale také bylo přiznáno jedno PLUS - Pekimu uklidila prádlo před deštěm. Nedal na ní pak dopustit, ale jen do té chvíle než zjistil, že mu svršky uklidila omylem neboť se domnívala, že jde o Víťovo oblečení.

 

Norsko očima druhých…

http://web.telecom.cz/mojzis_page/norsko_2000.htm

10. den (31.7.)

Stáváme v 8,00 do celkem hezkého dne, leč pro mě bolehlavového. Včerejší alkoholová degustace mě mírně zmohla. Chlapíci z cestovky dorážejí ve smluvený čas s nesmlouvavou cenou – osmsetpade za člověka. Nastala chvíle zvažování priorit: zážitek – peníze - zdraví. U Páji vyhrávají finance a Dušan s Macošem raději nepokouší rozběhlé chřipky. Já s ostatníma do toho jdu. Pavla se zbylými dělá obětavě fotodokumentaci z našeho urputného zápolení s peřejemi divoké řeky Sjoi. Plavba trvá cca 2,5 hodiny, převýšení 120 m a teplota je vody asi 10 oC. Zážitek je to skutečně skvostný – střídají se pohodový úseky s vařícími se peřejemi. Z druhého raftu 2x vypadl lodivod díky špatným úchytkám na nohy. Já jsem v jedné peřeji taky přetížil už natrhlou šlapku na nohy a měl jsem co dělat, abych se vlivem ztráty stability neodporoučel z „paluby“ člunu. Beze ztrát kotvíme raft po sedmnácti kilometrech plavby v malé vesničce. Vracíme se zpět do našeho nocležiště, kde se loučíme s Lenkou, Honzou a Pavlem (odjíždějí za severní polární kruh). Chystáme se k odjezdu a slyšíme: „hele Češi“. A to se už k nám hrne statný moravák s kamarádským úsměvem na zarostlé tváři a s plechovkou Radegastu ve šlachovité paži. Za ním přicházejí další jeho parťáci z CK Adventure. Chvilku klábosíme a pak nám nabízejí pomoc podle hesla: „v nouzi po pivě poznáš přítele“. Odprodávají nám 12 plechovek Radegastu po 20Kč (česká solidarita, nejen co se piva týče, nezná hranic). Odjíždíme do Glitterheimu (pohoří Jotunheimen). Cestu nám hradí závora, naštěstí však samoobslužná. Do sáčku pro výběr mítného házíme místo požadovaných dvaceti norských korun jen deset. Jsme přeci jenom studenti. Pět kilometrů před Glitterheimem je opět závora a pak už musíme pěšky. S Dušanem si do krosen richtujeme věci na 2 dni. Jindra s Pájou nás kousek doprovází a pak odjíždí nocovat do města Lom (z Jindrovo náběhu na chřipku se vyklubala spíš angína – bere peňák). Přicházíme do horské chaty v Glitterheimu kolem sedmé, za silného deště. Narážíme na několik krajanů. Do 21,15 přečkáváme sychravé počasí v útulném salónku ve společnosti příjemného norského páru. Krkolomně s nimi konverzujeme mojí lámanou angličtinou. Usínáme asi 200 m od horské chaty (u chaty se vybírá 60,- NOK/osobu)…

http://home-1.worldonline.cz/~cz540496/Norway-2000/W1.htm

…Balení zavazadel, bourání stanů. Dnes opouštíme kraj Romsdal a čeká nás přejezd o kousek jižněji na tábořiště k řece Sjoa. Nejdříve se však podíváme k Romsdalshornu, nejvyšší hoře pohoří Romsdalen. Vystupujeme do sedla, odkud bývá krásný výhled na údolí s městem Andalsnes i na protější Trollveggen.

Bohužel počasí nám opět nepřeje a nízká oblačnost nám odkrývá tento pohled vždy jen na malou chvíli. Po poledni se naposledy vracíme do Andalsnes. Ve městě je půlhodinový rozchod během něhož řidiči jedou do kempu zapřahují vozík se zavazadly a před půl druhou opouštíme toto místo nadobro. Přesun k řece Sjoa většina z nás opět zaspala. Po hodině a půl cesty děláme přestávku v městě Dombas čímž činíme velkou radost zejména místním domorodcům doplňujícím své zásoby vodky a piva, které jsou díky prohibici závislé především na turistech z ČR a Polska. Opravdové překupnictví v podání Ladě nás však čeká až večer u řeky Sjoa. Po hodinové pauze a uspokojení poptávky alkoholuchtivých norů pokračujeme v cestě, abychom před půl šestou konečně dorazili na tábořiště řeky Sjoa. Počasí je zde úplně jiné než o kousek severněji, obloha bez mráčku a slunce pálí. Obraz romantického tábořiště, který sliboval informační letáček, poněkud narušoval fakt, že právě v těchto místech norové rozšiřovali úzkou šotolinovou cestu.

Naštěstí po čtyři dny co jsme tu bydleli stavební práce neprobíhali a tak se tohle tábořiště ukázalo možná nejlepším z celého zájezdu. Stavění stanů, zhotovování pokrmů a prohlídka okolí zaujala většinu zájezdu natolik, že si někteří ani nevšimli čilého obchodního ruchu kolem naší Karosy. Jak druhý den prozradili čísla namalovaná na špinavém autobusu obchodovalo se zde skutečně ve velkém. Největším zákazníkem byl zřejmě obyvatel blízké vesnice, jehož chvíle však měli přijít teprve později. Po zabydlení se uskutečnil druhý a zároveň poslední fotbalový mač tohoto zájezdu. Bylo jen otázkou času kdy malý gumový míček sjede ze svahu do řeky Sjoa, která ho odnese pryč. Přesto nám hra na hrbatém povrchu připomínajícím oraniště vydržela skoro hodinu a půl. Výsledkem zápasu byla výhra 7:6 a můj vyvrtnutý kotník. Večer pak probíhal v pohodě u ohýnku až do chvíle kdy se objevil právě ten nor, který odpoledne nakupoval od Ladě hektolitry vodky. Přijel již ve značně podroušeném stavu, zpočátku se choval docela přátelsky a k velké radosti některých jedinců rozdával vodku, kterou odpoledne nakoupil. Po chvíli však začal být agresivní a bylo zřejmé, že se ho jen tak nezbavíme. Navíc nás, kteří jsme měli stany postavené u cesty nebylo zrovna do smíchu při představě jak v tomto stavu odjíždí se svým autem. Asi má však v podobných situacích praxi, protože byť na nohou se držel stěží, autem projel mezi stany a stromy naprosto brilantně a tak jsme mohli kolem druhé hodiny ráno konečně ulehnout…

…Rafting řeky Sjoa, toť hlavní program dnešního dne. Odjíždět z tábořiště máme sice až v deset, ale po osmé hodině se opět objevuje náš starý známý

Nor a vyhlašuje svým jódlováním všem budíček, takže z plánováného dospávání není nic. Všichni jsme se shodli, že v noci

 

byla hrozná zima, ale teď už je zase krásný slunečný a teplý letní den. Po desáté se odjíždí do Heidalu, kde na nás již čeká skupina raftařů z cestovní kanceláře Sport-S z Ústí nad Labem. První skupina rozebírá neoprény a záchrané vesty a zkouší pádlovat nejdříve na suchu. Po dokonalém proškolení si kousek zaplavou v řece Sjoa a už se vydávají na cestu. Popojíždíme autobusem, občas zastavujeme a fotíme kolemjedoucí raftující kolegy. Po třičtvrtě hodinové cestě po místy klidné, místy rozbouřené řece Sjoa se opět ocitají na pevné zemi. Nakládají se rafty a odjíždí se zpátky na místo startu. To samé se opakuje v podání druhé skupiny.

Počasí je naprosto ideální. Raftuje se do půl čtvrté pak se vracíme zpátky k řece Sjoa a necháváme se autobusem vyvézt pár kilometrů vzhůru po řece Sjoa. Horní tok této řeky opravdu stojí za vidění. Laďa nám ukazuje svůj cirkusový kousek, tedy přeskok přes řeku Sjoa v nejužším místě. Pak pokračujeme vzhůru kolem řeky Sjoa kolem krásných kaňónů a vodopádů. Po mostě přecházíme na druhý břeh a lesem se vracíme zpět k tábořišti. Cestou doslova zakopáváme o hříbky, které už ale nesbíráme ani mi. Za hodinu a půl se dostáváme zpátky do našeho tábořiště…

www.czp.cuni.cz/solidus/kronika_voda_98.htm

Nakonec mrtví ožívají, sebetraviči se vracejí z obchodů a měniči rozdávají peníze. Vyrážíme zpátky přes most přes Ottu deset kilometrů do Sjoy. Cesta je víceméně z kopce. Přijíždíme k hlavní silnici. Po ní jedeme vpravo a to víceméně do kopce. Ale spíše více, než méně. Nejspíš proti proudu řeky Sjoy. Jedeme a jedeme a přejedeme. Za záda přijíždí Jirka Dlouhý se zprávou, že autobus je o 200 m za náma. Vracíme se. Péťa Dlouhý na těchto 200 m ještě stačí srazit Moniku z kola. Kolo končí zavěšeno předním kolem ve výšce 0,5 m nad zadním nosičem Péťova kola a Mini předvádí ukázkový kotoul plavmo do trávy vedle stezky. Odnáší to jen rozbitým kolenem a roztrženými elasťáky.

Po příjezdu do tábořiště přibíhá neznámý český vodák, že náš raft je držen hrozivými spáry zabaláku řeky Sjoy asi 200 m nad kempem (On to tedy nebyl kemp, ale bylo tam fotbalové hřiště a záchody, jako vždy čisté, a zvenčí hadice s elektricky probíjejícím kohoutkem). Všichni, co tuto zprávu slyšeli, odbíhají na pomoc. Raft se pomocí lana, hozeného ze břehu, a silných paží nejmenovaných osob, dostává z peřeje a pluje k busu.

U busu vystupuje z raftu pro šest osob osm osob. Čeští vodáci se cvakli a naše to vzalo tak, že je vzali stopem. Po vytáhnutí raftu, částečném usušení a převlečení zasedává cizí osazenstvo našeho raftu s vedením na kafíčko. Dojídá se oběd, myje se nádobí. Autobus českých vodáků z Jablonce nad Nisou odjíždí. Zanedlouho odjíždí i Honza s autobusem naloženým protrženým raftem a lidstvem na místo tábořiště. Zastavujeme asi 5 km nad předchozím tábořištěm, ale místo se nelíbí kvůli daleké vodě. Tak tedy odjíždíme mezi Laknou a Ottou na jiné tábořiště. Je vyhlášena rychlá evakuace včetně všech věcí z autobusu za účelem velkého úklidu. Vaří se večeře. Na návštěvu přichází Krakonoš (nebo to byl troll?) a dost výmluvně nám sděluje, že tady nebudeme tábořit. Po zapletení jisté osoby do věci táboření povoluje (viz comix). Přesto odjíždíme do nedaleké štěrkovny a ukládáme se ke spánku…

...klečící Jarouš a Jája...

...stojící Brč, Marcela, Edita, šerpice Míša a Vpepa...