V Praze dne 2. září 2002

 

Norsko na kole

místo konání: Norsko (kdyby to snad někdo nepoznal)

kdy: pátek 28. června - neděle 14. července 2002

 

Upozornění:

Jména použitá v textu nejsou pozměněna.

Vše co jest dále uvedeno,vzniklo na základě skutečných událostí a já nehodlám měnit cokoli na tom, co nám „napsal sám život“.

Níže uvedený text nebyl psán v úmyslu kohokoli se dotknout, naopak byl psán s úmyslem pobavit a vybavit si vzpomínky. A pokud se snad někdo urazí, je to jen a jen jeho problém a já to řešit nebudu.

Nechť se husa potrefí…

Veškerá práva vůči tomuto textu  jsou vyhrazena striktně a pouze a jenom a jednou pro vždy BBCC.

A pokud jste s výše uvedeným srozuměni a berete to na vědomí, pusťte se klidně do čtení. V opačném případě se ale nedivte…

Takže přeji všem příjemnou (snad) a ničím nerušenou (snad) četbu.

VrJ

 

 

Ahoj,

zima (jo, jo, už nejedna) se už pomalu ptá, co jsme dělali v létě a myslím, že už můžeme i směle odpovědět - zažili jsme toho hodně a rozhodně jsme se neflákali. Takže jaké bylo Norsko…

 

Kde se ten nápad vůbec vzal ?!?

Na výběr jsme letos měli klasicky ze tří možností - Irsko, Norsko a Francie - Provance. Už ani nevím proč padlo Irsko, ale Francii jsme zamítli z důvodu počasí - na začátku července bychom se tam upekli. Zbylo tedy Norsko, u kterého jsme sice trošku váhali, ale nakonec jsme se rozhodli, že je to třeba zkusit, dokud „na to máme“. A když jsme absolvovali informativní schůzku, dokonce jsme se začali i těšit. První nápad jet do Norska padl vlastně loni v létě na Ohři a to od Pospíšiláků, kteří nás do toho sice uvrtali, ale paradoxně nakonec zvolili cestu do teplejších krajin. Ještě, že se s námi přišla Irena na Pankrác alespoň rozloučit (když náhodou jela v inkriminovanou dobu přes Pankrác), protože pak Pospíšiláci sledovali naše putování už jen díky esemeskám z teplé přímořské plážičky.

 

Poněkud přeskočím nudnou fázi přihlašování a odhlašování se, vymáhání záloh, doplatků, nedoplatků - prostě naše norská sekce se nakonec ustálila takto:

-          Vr + Vrčka

-          Oajové

-          Martina Rajčová

-          BrJájové

-          Tom

-          Zdeněk

-          PeDorky

-          Valaši

-          Čiháci (a to všichni tři)

-          Peki

…celkem 17 lidí…

 

No a začali jsme se pomalu připravovat a těšit. V první řadě jsme počali shánět průvodce a mapy Norska - tady nás čekalo dost nemilé překvapení. Nejenže vše bylo poněkud drahé, ale sehnat průvodce, který by obsahoval jižní a střední Norsko, to bylo téměř nadlidské úsilí. Zdařilo se nám vypátrat pouze jeden jediný typ.

U map to bylo ještě horší - pokud už nějaká nabídka byla, tak byla značně nesourodá a díky místním názvům oblastí se jen mnohdy velmi těžko luštilo, zda tato mapa k něčemu bude či nikoli. A samozřejmě šlo opět o nemalou investici. Já jsem se ale rozhodla investovat do map, abych mohla jednotlivé trasy dopodrobna prostudovat, takže jednoho dne jsem s programem trasy staženým z webu navštívila KIWI v Jungmance s tím, že chci podrobné mapy pro jednotlivé oblasti. Dostal mě „na krk“ prodavač, který tvrdil, že v Norsku již byl a když

 

si přečetl program trasy, pronesl jediné: „To je ale poněkud masochistické, ne?!?“ Zatím jsem jeho názor
nesdílela (a přiznám se, že nesdílím ani nyní) a tak jsme začali hledat mapy. Zbavil se mě až po dobré půlhodince a to jen díky tomu, že zavírali a že prý další mapy budou vybalovat v pondělí, tak ať si zase přijdu. Evidentně tajně doufal, že on mě již obsluhovat nebude. Kdyby tušil, jak hluboce se ale mýlil, asi by spáchal harakiri neboť když jsem si po týdnu přišla pro další várku map, šla jsem rovnou k němu s tím, že on už ví, která bije, takže budeme pokračovat v hledání. Kromě Dalsniby jsme nakonec po dobré hodině našli mapy pro všechny úseky našeho programu a dokonce jsme našli i mapy, které stály „jen“ 199,-- Kč. Byla jsem nadšena.

Mé nadšení z kartografické výbavy mi ale vydrželo jen do akce Česká Kanada, kde jsem s velkým nadšením své mapové vybavení předvedla Jaroušovi a Pfyzikovi. Již jejich první dotaz „kde máš vrtulník?!?“ mě poněkud rozhodil - ty nejlevnější mapy byly totiž letecké. A když ani nadále nesdíleli mé nadšení, nabyla jsem dojmu, že jsem zbytečně vyhodila spousty peněz a o doplnění mapy Dalsniby jsem již nadále neměla zájem. Až v Norsku jsem zjistila, že jsem vyměkla zbytečně brzy neboť Jarouš až tam potlačil svoji pýchu a uznal, že ty mapy jsou k něčemu dobré a na Fosenu nás mé letecké mapy i zachránili před blouděním (no fuj, takhle se vytahovat…).

 

No a nastal poslední týden před odjezdem a přípravy vrcholily.

 

Úterý 25. června

-          přišel mi mejl od Jarouše s dotazem, zda se odjíždí v pátek (jak tvrdil Jarouš) nebo v sobotu (jak tvrdila Edita) chca, abych svojí odpovědí vyřešila jejich manželský spor.

-          nevím, jak to dopadlo u Valachů, ale já jsem poněkud znejistěla - CO JE PROBOHA ZA DEN ?!? KOLIKÁTÉHO JE ?!? 28. 6. JE V PÁTEK NEBO V SOBOTU ?!?

-          a díky tomu jsem si preventivně a již po mnohosté pročetla znovu všechny dostupné propozice.

 

Středa 26. června

-          večer pro změnu volal Jarouš - Valaši již sice akceptují odjezd v pátek (překvapivě), ale Jarouš chtěl vědět, zda může vést přes hranice jablka a v jakém množství.

-          nakonec vyměknul a nevezl žádná…

 

Čtvrtek 27. června

-          volal Jarouš !!! zda se rafting platí v Kč či ve valutách.

-          ach jo, slíbila jsem mu, že mu když tak půjčím od obojího.

-          pozor změna - volaL Vpepa, zda si sebou beru stoleček a židličky. Ujistila jsem ho, že bez této výbavy rozhodně nepojedu. Trošku mi vrtalo hlavou, proč se ptá, ale když jsem pak viděla jeho kempingovou sestavu o velikosti slušného jídelního stolu, pochopila jsem.

 

Pátek 28. června - odjezdový den

-          Jarouš nezklamal - ve 14,05 volal o pomoc, že mu někdo zalomil klíček ve víčku od nádrže, kde, bohužel, byly asi 2 kapky benzínu.

-          Vrstevníkova rada ale tentokrát přišla pozdě - až ve chvíli, kdy již Jarouš mířil k servisu, aby byl odborně vylomen (mimochodem, Vrstevník radil totéž).

-          od té doby se Jarouš neozval, takže jsem s napětím očekávala, zda se dostaví k busu. Nebudu vás napínat, dostavil se…

 

16,30 - byla jsem s Vrčkou vysazena na Pankráci, kde nás Vrstevník zanechal na pospas osudu jakmile jsme na chodníku nakupily veškerá svá zavazadla. Ta hromada věcí přece jenom nesplňovala jeho představy o  dovolené „s igelitkou“. Postupně a dokonce i včas se sjížděli ostatní - stihnul to i Peki, který dobrou hodinu čekal mylně na Opatově. A hromady našich zavazadel se úspěšně rozrůstaly. Korunu všemu nasadil Vpepa se svojí sedací soupravou - je fakt, že Dorka se od toho balíku distancovala jen co ji (tu soupravu, ne Dorku) Vpepa postavil na chodník. V Norsku ale byla určitě ráda, že to Pepča vzal.

A schválně - víte, kdo přijel poslední ?!?·

 

No a přijel autobus - zasedací pořádek sice nebyl zatím k dispozici, ale obratně jsme zjistili, že BBCC sekce tvoří posledních 17 míst v zadní části autobusu. Inu, začali jsme se namravenečkovávat bus. Ostatní účastníci zájezdu jen s hrůzou pozorovali, jak plníme autobus. No, vešli se nakonec také…

 

 

17,50 - Brč zjistil, že nemá spacák, čímž okamžitě vstoupil do povědomí celého zájezdu. Krátkou diskusi na téma „v čem bude Brč spát“ ukončila jednoznačně Jája s otevřenou peněženkou a se slovy: „To raději obětuji dva tisíce, než bych s tebou spala celé Norsko v jednom spacáku!“ - nezúčastněným se to zdá možná kruté, nicméně já musím uznat, že to od Jáji bylo více než prozíravé. A Brč nakonec i vydělal, neboť v novém spacáčku mu bylo nádherně teploučko a po jeho starém sepraném spacáku zapomenutém ve skříni se mu určitě ani nezastesklo.

18,05 - Brč, který odešel jen přes ulici do Baumaxu se stále nevracel, takže jsme se snažili zjistit jeho polohu. Byl právě v metru a jel na Budějovickou do sportu!!! A zatímco my jsme se docela dobře bavili, o Jáju se pokoušely mdloby…

 

18,35 - konec dobrý, všechno dobré - nastala hodina „H“ = KONEČNĚ ODJEZD!!!

 

Kousek za Prahou jsme se dozvěděli, že s námi jede

-          šerpa Petr

-          šerpová Míša

-          (vězeňský) kuchař Lukáš

-          řidič Míra (to byl ten s tím knírkem, který řídil větší část cesty neboť bus byl jeho)

-          řidič Venca (to byl ten s tím vysokým čelem a s nádhernými kopretinkami na košili)

-          a pak 21 dalších účastníků zájezdu, kteří nám prozatím zůstali utajeni.

Po té pak „Slivovicový Pavel“ (ten kluk měl snad v bagáži jen samou slivovici - odkud on pořád ty lahve tahal, to je záhadou) poslal dokola láhev slivovice na tykání a evidentně „tykáním“ znaven usnul jako pařez. Podařilo se ho probudit až na hranicích.

 

A kdo se vlastně skrýval za ostatními účastníky zájezdu?!? Tady alespoň krátká připomínka (vezmu to podle toho, jak kdo seděl a to z levé strany od řidiče do zadu a pak z pravé od zadu k řidiči):

-          taťka (Míra) + mamka (Lenka) = příjemní manželé asi tak našeho věku odkudsi ze Semil. Na akcích tvořili skupinku se Skautíkama.

-          Dana (tmavovláska) + Lenka (blonďatá) = dvě holky do nepohody, které se vydaly samy aniž by toho na kole moc najezdily (jak tvrdily) a o kole cokoli věděly (jak tvrdily).

-          Víťa neboli Blonďák (jak tvrdil) = prostě ten od Bloncky (kterou neznal, v Norsku ji poznal a už ji znát nechce) neboli Plzeňák od Mělníka.

-          Bloncka = tak tady asi připomínat nemusím o koho šlo. Je fakt, že z počátku jsme byli poněkud v rozpacích neboť tato bytost rozhodně dělala čest své blonďaté kštici a díky tomu i získané přezdívce. Ale nakonec jsme se shodli, že byla příjemným oživením celého pobytu v Norsku. Její počiny rozhodně neupadnou v zapomnění (což se o mnohých jiných říci nedá). A protože v jejím případě šlo skutečně o „perly“ je jejím počinům věnován vždy malý odstaveček na konci aktuálního dne.

-          Terka (tmavovláska s mikádem - pánové, tím nemyslím tu hru, ale typ účesu) + Petr (ten s kytarou) = to byli ti dva, co seděli před Skautíkama. Ničím nevybočovali, ničím neobtěžovali, prostě taková příjemná dvojka.

-          Skautíci neboli Helena + Miloš = velmi sportovně založená dvojice. Až je mi žinantní napsat postarší - nu ale co se dá dělat. Na druhou stranu, máme jim co závidět - také bych chtěla být tak vitální až mi bude o pár let více.

-          Láďa neboli Šedý vlk = tak to byl ten muž, co seděl vedle Pekiho. Pravý „vlk samotář“, ale jinak celkem bezva chlap. A jak on, tak i jeho kolo a výbava vůbec pamatovali hodně - tím teď ale nemyslím věk (i když byl myslím nejstarší z nás), ale bohatost zážitků. Procestoval toho hodně a jediné, co jsme mu rozhodně nezáviděli, bylo to jeho historické favoriťácké sedlo, ta poctivá stará práce. Zadky nás bolely, jen jsme se na na to koukli a Láďa na tom bez problémů projel všechno co mohl. Ten snad už po těch tisících kilometrech na tomhle kole musel mít zadek vytvarovaný podle toho sedla. A my se stále snažíme sehnat sedla vytvarovaná podle našich zadků a pořád nás to tlačí a tlačí a tlačí…

-          sekci BBCC vynechávám, tady si doufám pamatujete, kdo je kdo. A kdo snad ne, tak ať se koukne na webové stránky.

-          Vítek + Johana = to byli ti mladí manželé, kde Johana téměř celé Norsko promarodila a tudíž jej viděla více méně ze stanu. Ale abych jí nekřivdila, účastnila se prvního a posledního dvoudeňáku. Vítek toho pak najel o trošku více.

-          Pavel = brňák, který měl soustavně po ruce slivovici a který na všetečnou otázku „Co děláš“, odpověděl nejlogičtěji z nás: „Co by, teď jsem v Norsku…“

-          Jindřich = tak tady nevím, jak bych vám ho připomněla. Seděl u okýnka vedle Pavla a výrazně se neprojevoval. Nekonfliktní, bezproblémový, dala se s ním hodit řeč, když člověk šlapal a šlapal a šlapal…

 

-          Helča + Marek = rovněž bezva dvojka. A kdo si nepamatuje, tak Helča byla ta krásná štíhlá holka s dlouhýma tmavýma vlasama, co byla v Norsku už podruhé (a už ani my se nedivíme proč) a Marek (neboli Árijec, jak ho překřtila Dorka) byl ten menší blonďák bez dlouhých vlasů.

-          Klára + Roman = po té, co zmeškali projížďku Geirangerem získali patřičnou přezdívku Zmeškaláci. Jinak to byla velmi sportovně založená dvojka - jak ti si dupali ve společném tempu, to bylo úžasné.

-          Hanka + Franta = to byla ta nenápadná dvojka sedící ve předu za šerpou Petrem. Hanka byla ta drobná dívka, co chodila stále v šátku. Rovněž bezva dvojka.

 

Jednoznačně lze říci, že se sešla skvělá parta lidí. Všichni byli v pohodě, neobjevil se tu žádný štváč či „travič studní“. Alespoň z našeho pohledu. A že vás teď napadlo „co Bloncka ?!?“ Ale vždyť i na tu jsme si zvykli a ruku na srdce - kdo z vás nakonec nečekal, čím nás zase překvapí J. No a co o sekci BBCC soudila přední část busu, to k nám dozadu nedolehlo. Ale snad to s námi šlo také přežít.

 

Tak a teď zase zpět k cestě - naposledy jsme mířili busem k Teplicím.

19,55 - 20,15 - poslední zastávka v Česku na pumpě v Dubí. Někteří ji využili k dočerpání pohonných hmot (alkoholových i nealkoholových) a někteří ji využili k obhlídce místní erotické nabídky. Zvláště Jarouš byl jak „Alenka v říši divů“ (či se alespoň tak tvářil) a bylo na něm zjevně vidět, že jest zklamán brzkou podvečerní hodinou a tudíž značně prořídlou nabídkou.

 

20,35 - 21,00 = hraniční přechod Cínovec

-          Český celník vstrčil hlavu do autobusu a upozornil nás, abychom si zkontrolovali, zda máme všichni podepsáno - tím myslel naše pasy,

-          Němci si pak prošli bus osobně a na vlastní bulvy zkontrolovali, zda máme všichni podepsáno.

 

No a pak jsme na noc povinně shlédli „Wall Street“, naposledy nám bylo zastaveno na parkovišti a šli jsme spát. Dobrou noc…

 

...a jak jsem slíbila, tak na závěr dne něco málo o Blonce aneb „Pearles of Bloncka“:

-          jak jsme se dozvěděli, našel ji Víťa asi 10 dní před odjezdem na tento inzerát: „Hledám pohodovou holku na pohodovou cyklodovču do Norska“. A jak sám řekl - před Norskem ji neznal, v Norsku ji poznal a po Norsku ji už znát nechce. Na druhou stranu měl být již ostražitý po té, co se mu na inzerát ozvala se slovy, co že je to „pohodová cyklodovča“ a že nemá kolo.

-          kolem půl šesté volala Víťovi, kdeže je ten Pankrác. Snaha vysvětlit jí to ale vyšla na prázdno - volala ještě asi 4x, že to nemůže najít. A to byla z Prahy!!!

-          až po třech dnech s neskrývaným úžasem zjistila, že jedeme s vlekem !!! My jsme zase s neskrývaným úžasem hleděli, že se do té doby vůbec nezajímala o to, jak a kde je jí převáženo kolo.

 

Sobota 29. 6. - stále na cestě

Rekapitulace:

ujeto:                     1.629 km

trasa:                     Praha-Pankrác - Cínovec - Berlín - hranice Německo/Polsko - Štětín - „Sviluška“ - trajekt - Ystadt - hranice Švédsko/Norsko - Oslo

 

4,30 - zastavili jsme na parkovišti kdesi v Německu. Byly tu jen suché záchodky a byla to dost hrůza.

 

6,00 - 6,30 = přejezd do Polska

-          bylo pod mrakem, občas sprchlo a stále foukalo a foukalo a foukalo. Ach jo, zase jsem podcenila oblečení - mám sice deštník, ale dlouhé kalhoty byly zarovnány kdesi hluboko v tašce a bunda rovněž. Ještě, že jsem si vzala do busu alespoň košili.

-          a pak jsme v busu zaregistrovali pěkný smrad - původ ovšem nebyl živočišný, ale mechanický. Cosi se připalovalo vzadu v motoru. Řidiči se tvářili, že o tom vědí, že to nic není a že máme být rádi, že bus brzdí. A vzhledem k tomu, že intenzita smradu byla kolísavá, ponechali jsme to zatím být.

 

9,30 = přístav Swinoujście

-          přístav byl okamžitě překřtěn na „Svilušku“ - kdo by si také ten hrozný polský název mohl pamatovat.

-          do 11,30 byl dán rozchod, ale nakonec se to zkrátilo, protože tu fučel takový vichr, že se venku vydržet nedalo.

 

-          přestávky jsme povětšinou využili k ranní hygieně a ke krátké procházce po okolí. Ti více větru odolní se šli podívat až k moři.

-          v 11,15 začalo odbavování a přesun na loď. Bylo to dost zdlouhavé a nudné.

 

13,13 = byli jsme na trajektu a vypluli jsme

-          vyjasnilo se a dokonce vysvitlo i sluníčko.

-          loď byla celkem naplněná a jen ztěžka jsme pro sebe opevnili pár židliček a stoleček.

-          v první řadě jsme využili sprchy s teplou vodou. Ježíši, jak ta bodla. To byla nádhera očistit naše propocená těla a provonět je troškou mýdla.

-          něco jsme nakoupili, něco jsme pojedli a pak jsme se povětšinou uložili k spánku. Co také celou tu dobu dělat. Někteří si rozložili spacáky venku na palubě, někteří spali uvnitř. Jak se komu zlíbilo. Ale každá chvilka spánku na něčem rovnějším, než byla sedačka autobusu, se setsakra hodila.

-          vítr nás ale provázel celou cestu - občas to i znatelně houplo. Nicméně na mořskou nemoc to nebylo a všichni jsme to přežili se zdravými žaludky.

 

...na lodi...

(Peki, Tom, Vr)

 

19,30 = Ystadt

-          po dlouhých 6-ti hodinách jsme přistáli ve Švédsku, ale než jsme měli možnost poznat krásy země, poznali jsme, jak rádi tu mají turisty „z východu“. Celníci si nás tu slušně vychutnali, i když na druhou stranu, neudělali nám šťáru, protože to bychom naše alkoholové zásoby asi těžko vysvětlovali.

-          nejprve jsme dlouho stáli v pruhu pro busy a sledovali jsme, jak kolem nás mizí kolony ostatních vozidel.

-          UŽ ve 21,00 !!! vybrali pasy. V tuto chvíli jsme v přístavu zbyly už jen dva autobusy.

-          21,30 - pasy nám byly vráceny a popojeli jsme k závoře.

-          závora byla uzavřená a uzavřená a uzavřená. Naštěstí se ale brzy našel někdo, kdo ji může zvednou.

-          21,41 - po více jak dvou hodinách jsme BYLi venku z přístavu a rychle pryč !!! Ani jsme se neohlédli...

 

Pearles of Bloncka:

-          na trajektu obsadila obě sprchovací kabinky - v jedné měla věci (aby si je nenamočila) a ve druhé se sprchovala. Zatím nám to ale nijak divné nepřišlo a způsobně jsme vyčkali, až se v klidu osprší…

 



· kdo hádal BrJáje, tak sice neprohádal, ale také si nic nevyhádal