Středa 4. července = 5. den
etapa: Porto
trasa: Corte - Scala di Santa Regina - Calacuccia -
sedlo Col de Vergio - Evisa - Spelunca - Porto
ubytování: Camp „La Porto“,
Porto, tel.: 95 26 13 67
na kole jelo: 32 BBCC + 4 doprovod
busem jelo: 1 (Petr PP)
ujeto: max. 106 km (PeDorky)
převýšení: 1.560 výškových metrů
K dnešnímu ránu
se dá říci jediné - balíme a balíme a balíme.
Kája si hned od rána stěžoval, že má spacák jak přerostlou ponožku a navíc ho má již od 3 let - tak nevím, buď je tak vyrostlý už od narození, nebo se přikrývá jen po pás…
Toni s Radanou dobalili jen tak tak, aby stihli v 9,00 odjezd chrtů. Do autobusu jsme jim věci už napchali my.
A nejvíce pak dalo zabrat balení Jirkovi Kr. sr., který vlastně po tři dny zjišťoval, co všechno sebou má (a pochybuji, že to vůbec všechno stihnul zjistit) a teď vůbec netušil, jak to dostane zpět do zavazadel. Nicméně podařilo se mu dobalit asi minutu před odjezdem a pak samozřejmě okamžitě začal hulákat: „ODJÉÉÉZD!!!“
Zkrátka náš první přesun byl lehce ve znamení zmatků a jediný, kdo v tom měl asi systém byl Vpepa, který měl přesně sepsaný seznam tašek a jejich obsahů (vlastně pro každou tašku měl samostatný seznam), takže jako jediný z nás věděl, kam co má uložit a v jakém pořadí, aby to v dalším kempu zase bez problémů našel.
Co
jsme si o dnešku přečetli v itiku:
Cestou k nejvyšší hoře Korsiky projedeme nejdivočejším
kaňonem ostrova - Scala di santa Regina.
Protéká jím nejdelší řeka Golo, která překonává na úseku 21km výškový rozdíl
555m. Na konci kaňonu vlevo leží přehrada Lac
de Calacuccia, záhy vjíždíme do vesnice Calacuccia, která je jedním z výchozích bodů na nejvyšší horu
Korsiky - 2706m vysoké Monte Cinto. Masív Monte Cinto je nejlépe vidět těsně před vjezdem do vesnice. O 3km
dále leží malebná vesnička Albertacce.
Když zaklepete u posledního domu vpravo a budete mít štěstí, že domácí budou
doma, uvidíte malé lidové museum (pastevectví, lidové oblečení, apod.). Za
vesnicí přejedeme most přes Golo. Vlevo pod ním si všimněte starého klenutého
mostu. Pod mosty je možné se osvěžit v ledovém potoce. Ve stoupání do sedla projíždíme nejvyšším
lesem ostrova - 70% stromů
v něm jsou Borovice černé, některé až 50m vysoké. Sedlo Col de Verghio je nejen nejvyšším bodem
etapy, ale asi i nejvyšším místem, kam se na kole dostaneme. Cestou od horské
vesnice Evisa silnice lemuje místy
až 1000m hluboký kaňon Gorges de
Spelunca. Skály jsou z oranžově zbarvené žuly a jejich barva nejlépe
vynikne při západu slunce. Porto leží v místech, kde stejnojmenná řeka
ústí do stejnojmenného zálivu. Dominantou je strážná věž, vybudovaná
v polovině 16 stol. Janovany. O kousek dále je pláž, která ale při
vlnobití může být nebezpečná.
Během nejdelší etapy vyšplháme na nejvyšší bod, odkud se spustíme z nejdelšího sjezdu. Z Corte nás čeká nenáročné stoupání do 654m vysokého sedla, odkud sjíždíme do vesnice Castirla. Zde jsou ostré serpentiny, navíc v dosti prudkém klesání. Opatrně! Na hlavní silnici se dáme doleva, mineme restauraci a po mostu přejedeme řeku Golo. Zde začíná 16 km stoupání soutěskou. Za vesnicí Calacuccia si odpočineme - asi 3 km jedeme po rovině, až k mostu. Tady bude čekat autobus. Dále je stoupání o poznání mírnější, navíc se schováme ve stínu borovic. V sedle je kiosek, kde se můžeme občerstvit. Sjezd vede až do Evisy lesem. Těsně za vesnicí vpravo nepřehlédněte první úchvatný pohled na kaňon Spelunca. Silnice se zužuje, často vede po samém okraji skal, někdy i skrze ně. Pohledy jsou fantastické - nespěchejte! Asi 5km před Porto je ostrá odbočka vpravo (směr Ota). Je možné jet tudy, u Pont Genois nechat kola, vykoupat se a udělat si krátký výlet do soutěsky. Do Porto dojedeme přes Otu.
Pro dnešní den
jsme se opět rozdělili do několika skupin:
chrti = PeDorky (106 km), Mlp, Toni, Radana, Radek, Zdeněk, Kristýna, Kája, Tomba (ten ujel „jen“ 78 km), kteří jeli na kolech již z kempu = celkem 101 km (teda až na uvedené výjimky).
kotlíci = valná většina ostatních, kteří jeli na kolech z Calacuccie = celkem 58 km
a srabi = Vr., Vrčka a Mamuti, kteří jeli dnes jenom skopec z Col de Vergio = celkem 35 km.
Celou trasu autobusem absolvoval Petr PP, který ještě nebyl zcela zdráv a dnešní zátěž by nebyla nejvhodnější - nicméně se Sandálem a Zdenálem si rovněž užil své.
Chrti vyjeli v 9,00, my ostatní jsme dobalili a zhruba v 9,30 jsme vyrazili za nimi autobusem.
Scala di santa Regina = nejdivočejší kaňon ostrova
Cesta tímto
kaňonem byla rozhodně nezapomenutelná. Krásná, ale nezapomenutelná:
-
projížděli
jsme poměrně úzkou silničkou po úbočí hor,
-
nad námi se
tyčily skály, jejichž vrcholků jsme nedohlédli,
-
pod námi
byl hluboký kaňon, jehož konec jsme nedohlédli (prý tam tekla řeka),
-
mnohdy se
auta vyhýbala jen s obtížemi, sem tam musel někdo couvnout a mezitím občas
prosvištěla motorka,
-
no a moje
závratě si zase jednou přišly na své, takže já jsem z valné části
sledovala rostlinstvo podél silnice,
-
ale ti, co
závratěmi netrpí měli možnost obdivovat všechny přírodní krásy tohoto kaňonu,
místy dokonce proložené nějakým tím nepřírodním úkazem v podobě ve srázu
volně loženého havarovaného auta v různém stupni koroze - yo, yo, ne vždy
se zadařilo zatáčku vytočit…
Calacuccia
Sem jsme
dorazili asi v 10,45 a naším hlavním
úkolem bylo počkat na chrty. No a
protože chrti lehounce bloudli, měli
jsme dostatek času vykoupat se v nejdelší řece Korsiky, v říčce Golo.
Říčka nám značně připomínala naše dravé horské potoky plné oblých balvanů na
kterých se nádherně vyhřívalo, sem tam se v tůních dalo zaplavat a komu se
nechtělo ani slunit ani plavat, sbíral si různobarevné oblázky.
Ve 13,30 konečně dorazili chrti a bez dlouhých průtahů se skupinky
začali vydávat na další část cesty.
Autobusem se
nechali vyvézt jen Vr, Vrčka, Mamuti a přidal se Tomba, kterému se nějak
udělalo špatně a jel samozřejmě Petr PP, kterému se ještě neudělalo dobře.
Col de Vergio = 1.477 m n. m.
Ačkoli to podle itiku vypadalo jako příšerný stoupák, byl to nakonec docela příjemný dokopec a všichni jej vyjeli bez obtíží.
No a když jsme toho tolik nastoupali, tak jsme to museli i sjet, takže teď už nás čekal jen 35 km dlouhý sjezd k moři s převýšením 1.477 v. m. - jak také jinak, když jsme jeli k nule…
Spelunca
Z počátku
jsme sjížděli zalesněnou částí, kde jsme opět potkávali kolem cesty volně se
pasoucí stádečka prasat, krav a koz, ale za vesnicí Evisa lesní nuda přestala.
Odkryl se nám nádherný výhled na kaňon Spelunca. Všude kolem nás byly
načervenalé skály po jejichž úbočích jsme sjížděli klikatou silničkou kamsi
dolů k moři. Bylo to úžasné a každý měl možnost využít nesčetných výhledů
na rozeklané skalní masívy.
Jen na auta se
muselo trošku dávat pozor, protože silnice, zvláště v některých místech,
neoplývala velkou šíří. Já jsem pak musela dávat pozor dvojnásob, neboť jsem,
díky svým závratím, celý skopec sjížděla převážně v protisměru. Ale řidiči
na Korsice jsou naštěstí zvyklí zatroubit, než vjedou do zatáčky, díky čemuž
bylo možno včas zažehnat kolizi. Nebylo to vždy jednoduché, ale na druhou
stranu jsem byla velmi ráda, že jsem to nevzdala a dokázala jsem to celé sjet.
Stálo to za to.
A zatímco my (a
určitě i ostatní turisti) jsme byli kaňonem absolutně nadšeni, korsičanům je
tento přírodní úkaz zřejmě ukraden neboť v jednom místě zcela nepokrytě
doutnala docela slušná skládka. A že se „do
té ďóry“ (jak pravil Zdenál) vejde něco odpadu…
Porto
Konečně jsme
byli u moře. Ubytovali jsme se v kempu „La
Porto“, který byl terasovitě uzpůsoben a všude tu dozrávaly moruše, kvetly
různé keře a od moře byla cítit vůně eukalyptů. Jen trošku prašno zde bylo, ale
dalo se to přežít. WC byla opět bez prkýnek a až druhý den jsme pochopili, že
dámské jsou ty sprchy a toalety, které jsou na druhé straně budovy a které jsme
objevili až o dost později.
No a Mamuti byli
tentokrát vykázáni Oajem až na samotný konec kempu, neboť učinili pokus rozbít
svůj bivak hned vedle jeho.
Jen
s parkováním autobusu byl trošku problém - pro dnešní noc musel být
zaparkován na druhé straně města. Místo nám zabral jiný český autobus, ale když
jsme od nich dostali zdarma velmi dobré zbytky od večeře, ani nám to moc
nevadilo.
Porto
Miniměstečko, žijící v podstatě jen turisty. Na pohledech je
často zobrazen pohled na ústí řeky Porto se strážní věží, pozůstatkem po vládě
Janovanů. Zde je také hlavní pláž, sestavená z malých (1-2 cm) oblázků, které
jsou dobrou akupresurou, jdete-li do vody. Je-li moře trochu zdivočelé větrem,
přestavují však oblázky nepříjemnou masáž kotníků v příboji. Ve městě jsou 4
kempy a další v okolí. Podle mne je nejlepší Municipal (obecní), protože má
vše, co člověk potřebuje, je levný a je blízko od moře. V Portu je benzínka a
Supermarché neboli prodejna, kde můžete doplnit zásoby. V okolí stojí za vidění
soutěska Spelunca, červené skály Calanches (Calanques)a městečko Piana, z
kterého je nedaleko na pěknou písčitou pláž d'Arone.
20,30 - a zase tu byl večerní brífink. Mamuti, samozřejmě,
vzkázali, že na něj ser… Nicméně
Karel to již nevydržel a později je osobně navštívil za účelem soukromého
brífinku. Mamuti konečně dosáhli svého - proč
by chodil Mohamed (či spíše Mamuti) k hoře, když může hora přijít
k Mohamedovi…
Vinná hra byla zase odložena a když už jsme konečně byli u moře, strávili někteří dnešní noc na pláži.
Jak
to viděli jiní:
www.cykloturistika.cz/clanky/99/10/korsika.htm
…Naproti tomu stoupání na nejvyšší průsmyk Col de Vergio (1
477 m n.m.), jedete-li ho od východu na západ, je naprostá pohoda. Ono se vůbec
vyplatí jet tento průsmyk v uvedeném směru. Jednak si dole v klidu vychutnáte
okouzlující soutěsku říčky Golo, jednak vás potom čeká přes třicet kilometrů
dlouhý sjezd až k moři, ale hlavně - za průsmykem se vám zatají dech. To když
se ve sjezdu pod vámi široce rozevře hluboká propast a vy jen užasle zíráte na
protější skály, které silnička dost odvážným způsobem obepíná. Vzpomínám si,
jak při jednom putování po ostrově nám doprovod zajišťovala obytná Avie.
Manželka řidiče, jež se vezla v autě, po absolvování tohoto fantastického
sjezdu dole vystoupila z kabiny a na její tváři se v rychlém sledu střídala
zelená barva s bílou. Z emotivní řeči jsme pochopili, že už nikdy více.
Utěšovali jsme ji, že ano, že ji chápeme, ten sjezd je náročný, ale že o hodně
přišla, protože na kole se dá jet rychleji…
www.mujweb.cz/cestovani/solin/denik3.html#17
Spelluncu lze velmi snadno nalézt asi osm kilometrů od
Porta, kousilínek za městečkem Ota. Dočetli jsme se, že se k ní dá dojít buď
podle říčky lesem a loukami nebo po asfaltce. Samozřejmě jsme zvolili variantu
číslo jedna. Přece se nebudeme mořit celé odpoledne po vysmažených silnicích,
obzvláště když se žlutá koule rozhodla nás sežehnout.
Náš výchozí bod umístil průvodce prakticky do kempu -
cizího. Bohužel jsme (jako tradičně) zmiňovaná vrátka s cestičkou k potoku
nenašli a naše neúspěšné potulování jsme zakončili setkáním s domorodci, kteří
tady sekali a pálili nějaké roští a trávu.
Během duchaplné konverzace po nás házeli překvapené pohledy
a dozvěděli jsme se, že podél tohoto potoka žádná cesta nikdy nevedla a nevede
a snad ani vést nebude. K mání jsou pouze macchie. Jak působivé! Když to slovo
slyšíte, tak se vám všechny chlupy postaví do pozoru. "Macchie".
Takže jsme obrátili pozornost k asfaltu.
Stojíme tam uprostřed vysušené vyprahlé louky a velice
rychle jsme vydedukovali, že asfaltka do Oty musí ležet někde o malinký kousek
výš nad námi. A říká se tomu osud ... Po několika stech metrech zůstává stráň
sice stejně vyprahlá, ale pěkně zarostla keříky ... - neprostupným chroštím.
Objevili jsme plot kempu a přelezli raději zpět do civilizace. Prošli jsme
Porto, pokochali se pohledem do skal a našli odbočku na Otu. Pak už jsme
spokojeně putovali do Oty mezi kostelíky, domky, kopci, lesy a keři.
Ota se nám jevila jako docela obyčejné, ale docela milé
městečko s klasickými korsickými domky, s pomerančovníky, meruňkami a
citrusy v zahradách. Dolů od městečka padalo hluboké údolí a všude okolo se
tyčily skály červené studem pod náporem našich pohledů ( ve skutečnosti to byly
sloučeniny železa).
Netrvalo dlouho a vynořil se před námi krásný zašpičatělý
most Ponte Vecchiu z kdovíjaké doby a vstup do soutěsky. Kousek jsme
popošli, cesta tady začínala strmě stoupat a odklonila se od potoka plného
velikých kamenů, …
Dafe a Jituška - www.volny.cz/cyklon.zde.cz/korsika/index.html
15. 6. Probouzíme se
se sevřenou prdelí. Ani jíst nám nechutná. Čeká nás výjezd na obávané Col de
Vergio, dlouhý 33 km, s převýšením bezmála 1 500 m. První třetinu kopce
zvládáme v obrovském tempu, předjíždíme i dva nabušené Francouze na
nádherných silničkách. Prvně stavíme v podstatě až po dvaceti kilácích v Evise
na sváču. Mezitím jsme předjeli píchajícího gynekologa Honzu a další těžce
oddychující kolegy. Nás naopak předjíždí náš autobus, ze kterého místo
povzbuzujících výkřiků visí kuchař Petr s metlou a všecky nás tříská. Včetně
Francouzů, kteří se mezi nás nevědomky připletli. Po zmrzce nás už nic hezkýho
nečeká a tak z dlouhé chvíle pícháme. Všihcni náš předjíždí a Jíťule ztrácí motivaci.
Po závěrečném osmikilometrovém utrpení jsme konečně nahoře. Tam Dafe zachytil
můj závěrečný spurt, k čemuž mu dopomohl Bůh a foťák. Téměř dvouhodinovou
siestu na vrcholu narušilo jen nedisciplinované prase, které se nechtělo fotit
a místo toho fotekchtivým turistům sežralo půlku oběda a málem i ten foťák.
Blížící se katastrofě zabránila přihlížející Růžena, která dotěrné prase
přetáhla přes celou hlavu špalkem. Zapili jsme úspěch, zahnali jsme hlad a
vyfocení jsme už jenom dvacet minut čekali na Vláďu, než ukojí své potřeby.
Dafe svištěl s větrem o závod a cestou dolů předjel: 15 cyklistů, 1 autobus a 3
krávy. O svém úspěchu pak všechny podrobně informoval. Pak už jsme se konečně
jeli koupat na vedoucími doporučenou přehradu Calacuccia – zdroj pitné vody…
www.volny.cz/cyklon.zde.cz/korsika/index.html -
7. den
15. 6., 71 km, převýšení 1700 m. Tento den nás
čekala horská etapa, kdy jsme od moře stoupali až do sedla Col de Vergio,
vysokého 1477 m. Marta podlehla svým zraněním a jela autobusem spolu se svým
ošetřujícím lékařem Rosťou, my ostatní se vydali k dlouhému a úmornému
stoupání. Asi v půli cesty se Janě zalíbil mladý Francouz, který šlapal jako o
závod, a tak se připojila na pár kilometrů do jeho pelotonu. Kupodivu Francouze
její přítomnost neznervóznila, avšak při prvním náznaku prudšího stoupání
zmizel Janě v prachu cesty. Cestou nás míjel autobus a každý z nás kromě
Františka v křoví, avšak včetně Janiného Francouze, dostal metlou po zadku, aby
se mu jelo ještě lépe. Jana sice křičela, že Francouz „není náš“, ale co
naplat, dostal též. Přelétavý Stanislaf si na chvíli odskočil od svého
relativně stálého partnera a jako bokovka mu cestou do kopce posloužil Zbyněk,
manžel Růženky.
Po třech hodinách zběsilé jízdy jsme dorazili do sedla, kde
nás čekal autobus a náš oběd. Nahoře se líně povalovala prasata, to však pouze
do té doby, dokud jsme oběd nevybalili z našich batohů. V té chvíli se z těchto
líných tvorů staly agresivní bestie. Jeden z vepřů zaútočil na jakéhosi
neprůbojného cizozemského turistu, a nejenže mu sežral a rozcupoval oběd, nýbrž
mu také schlamstnul foťák. Jen energický zásah účastnice zájezdu jménem
Růženka, stejně nekompromisní jako útok oné zvěře, vyrval svini fotoaparát ze
chřtánu.
Sjeli jsme dlouhým sjezdem k přehradě Calacuccia, kde jsme se i přes pochybnosti o zákonnosti našeho počínání vykoupali. Poté nás jakýsi domorodec varoval, že se jedná o nádrž přečerpávací elektrárny a bylo s podivem, že jsme nebyli přečerpáni…
www.mujweb.cz/www/corse2001/ -
den 7.
Z Lozzi sjíždíme do Calacucie na D84 a po této silnici
nejprve stoupáme do sedla Col de Vergio (1484 m.n.m.). Je to nejvýše položené
sedlo, kam jsme se na kole na Korsice dostali. Cestou potkáváme spoustu prasat,
které tu volně žijou.
Převážně na parkovištích. Jedna svině, která mi strkala
rypák do brašen, je zašpinila od bahna. Nadávám jí do sviní!
Ze sedla Col de Vergio již stále klesáme překrásným kaňonem
až k moři.
Za Evisou jsme chtěli sjet do soutěsky Spelunca, avšak klesání bylo příliš prudké. Maximálně pro pěší. Máme aspoň možnost z naší silnice se kochat pohledem do ní. Z nedostatku času vzdáváme i sjezd do soutěsky přes vesničku Ota…