History z akce
KokoNeŘíp
BBCC
History z akce |
|
| akce číslo: | 3 |
| místo konání: | Jihovýchodní okraj Kokořínska, Ne Říp |
| termín konání: | sobota 3. března 2001 |
Ahoj,
tak máme za sebou letos první zahřívací cykloakci. Původně to měl být výjezd na Říp, ale pak, po prostudování terénu kolem Řípu, který nenabízel absolutně nic cyklisticky zajímavého, Jarouš svůj námět přehodnotil a navrhnul trasu jihovýchodním cípem Kokořínska s tím, že cyklisticky neukojení zájemci mohou k večeru na Říp vyjet. Díky tomu byla tato akce záhy přejmenována z Řípu na KokoŘíp, potažmo pak na KokoNeŘíp, což již nezúčastněným dává tušit, že jsme pro tentokrát Říp vynechali…
Zúčastnění:
= …15 lidí…
Takže měli jsme tu sobotní ráno - teplota se sice pohybovala pod nulou, ale jinak to bylo ráno jak malované. Postupně jsme se sjížděli na desátou k místu srazu a tady se zcela neplánovaně objevil “drobný” kámen úrazu. Jarouš do úvodu pozvánky popsal místo srazu následovně:
…Akce začíná v 10h na parkovišti (na přiložené mapce označeno jako bod 1) u otočky autobusů na zastávce vlaku Lhotka u Mělníka, která je vzdálena asi 30 km od severního okraje Prahy…
Bohužel ale netušil, že to co my velkoměstští považujeme za zastávku, domorodci označují za “nádraží” či “stanici” a “zastávka Lhotka” je cca o 2 km dále přímo ve vesnici. Později se sice hájil tím, že z mapky bylo místo srazu naprosto jasné díky označení číslem jedna, ale toto tvrzení příliš neobstálo, zvláště když k zabloudění inklinovali i další.
Díky tomuto nedorozumění jsem s Podčarovkou a Jirkou Kr. jr. dorazila přesně v deset hodin (!!!) do Lhotky u Mělníka na železniční zastávku a očekávali jsme příjezd dalších. Věděli jsme, že Jarouš s Vašavkama se asi o 7 minut opozdí a Fialáci s Brčem budou mít zpoždění asi 1/2 hodiny. V klidu jsme připravovali kola, v 10,09 jsme zkonstatovali, že Jarouš bude mít větší zpoždění než avizoval a z dlouhé chvíle jsme začali ujídat své zásoby.
Jak minuty ubíhaly a nikdo nepřijížděl, poněkud jsme znervózněli. Ale protože Murphyho zákony fungují vždy a všude, naše mobilní telefony byly bez signálu a vůbec celá oblast se vyznačovala značnou absencí jakéhokoli signálu, tzn. byli jsme absolutně bez spojení. Jirka s Podčarovkou proto začali objíždět okolí a zjišťovat, zda ostatní nestojí někde poblíž. Z dlouhé chvíle pak Jirka Kr. jr. začal pročítat pozvánku a bylo to přesně v 10,37, kdy dočetl až do konce kde stálo:
…až k zastávce Lhotka u Mělníka, kde zůstala auta [41 km]. Proti parkovišti je (pravděpodobně zavřená) vinárna Sova.
Evidentně jsme byli blbě - u zastávky Lhotka jsme sice stáli, otočka autobusů by se tady také dala vymyslet, ale vinárna tu nebyla široko daleko žádná. Bleskovým dotazem u nejbližšího domorodce jsme zjistili, že máme být o dobré dva kilometry vedle (tam, kde jsme z hlavní odbočovali do Lhotky) a po ještě bleskovějším naložení kol (už jste někdy strkali na střechu kola v plné polní??? - můžu potvrdit, že je to docela dřina) jsme se konečně přesunuli na to správné místo srazu, kde již byli shromážděni ostatní (kromě Fialáků a Brče) a po více jak půlhodinovém lelkování se již hlasitě dožadovali odjezdu. Dali jsme jim však dost jasně najevo, že tentokrát jsme v tom nevinně a zabloudili jsme vlastně jen díky tomu, že jsme jako první přijeli na sraz přesně v deset.
V tuto chvíli již Fialáci s Brčem byli v Mělníce, takže bylo rozhodnuto, že nás těch deset minut již nezabije a počkáme na ně. Čas jsme trávili přípravou kol, dofukováním pneumatik a neustálou diskusí na téma “popis místa srazu anebo co je a co není zastávka Lhotka”. Ve chvíli, kdy již Jarouš téměř svoji obhajobu správně uvedeného místa srazu ustál, objevila se před nedalekým železničním přejezdem zelená Fialákovic Felda a ačkoli jsme na ně začali radostně mávat, jen jsme bezmocně hleděli, jak odbočují z hlavní směrem do Lhotky… Jaroušovi zmizel úsměv ze rtů, diskusi jsme dále již nerozvíjeli a Mirek skočil do auta a uháněl za nimi. Chvíli sice trvalo než Jája pochopila, proč si s nimi ten Mirek hraje na honěnou, ale nakonec jsme se všichni sešli. A když Jája vystoupila z auta se slovy: “…to jste hodný, že jste na nás počkali, ale to jste ani nemuseli, my bychom vás dojeli…” pokoušely se o Jarouše mdloby.
11,23 - neuvěřitelné se stalo skutkem = konečně jsme vyjeli. Jarouš v pozvánce trasu poměrně dobře popsal a to na základě svých vlastních zkušeností, takže by bylo škoda toho nevyužít. A jaké to tedy bylo???
“…Od zastávky Lhotka po okresce do obce Lhotka [0 km – údaj podle tachometru]. Zde se průvodce zmiňuje o skalním bytu (mapka viz 2), zda bude přístupný, nevím…”
Skalní byt jsme našli, ale přístupný nebyl, takže jsme si jej prohlédli jen zvenčí. Ale rozhodně stojí za to vidět, co lidé dokázali vykutat do skalního masívu.
“…Dál pokračovat silnicí, která je současně cyklostezkou č. 141 až na křižovatku se silnicí mezi Mělníkem a Mšenem (mapka viz 3)[4 km]. V pŘípadě extrémně špatného počasí je možné část výletu vypustit a dát se vlevo po okresce do Mšena, kam vede i terénní varianta výletu...”
Po silnici se jelo bez problémů - téměř rovinka, sucho, sluníčko svítilo, prostě pohoda. Na křižovatce silnic všichni zavrhli pohodlnou cestu po silnici a jednohlasně jsme zvolili terénní variantu výletu. A tak jsme překročili Pšovku…
“…Podle plánu se na této křižovatce zahne vpravo, překročí se Pšovka a po polní cestě se po kilometru jízdy dojede na rozcestí V lukách (mapka viz 4) [5 km], kde se nabízí další varianty: buď pokračovat přímo vzhůru po modré značce lesem, nebo zahnout vlevo na štěrkovou cestu – cyklostezku č. 0008, jež vede po vrstevnici podél zdrojů vody údolím Zadní důl…”
Vyjeli jsme do terénu. První setkání s jarní přírodou bylo bahnité a plné louží a ačkoli nás Jarouš polohlasně upozorňoval na to, že bude hůř, zatím jsme to nebrali příliš vážně. Na rozcestí s modrou značku byla zvolena lehčí varianta = průjezd Zadním dolem, kde chvílemi sice Jarouš pátral v mapě neboť “on to má projeté vrchem” a navíc “za květu pampelišek”, ale nezabloudili jsme.
“…Modrá značka se po stoupání v lese, chaotickém objíždění mýtin a ztrácející se pěšině(mapka viz 5) přiblíží k této štěrkové cestě na rozcestí “V Kloučkách” (mapka viz 6) [8 km]. Trasa dál vede po této štěrkové cestě. Po křižovatce s další okreskou se přidá modrá značka a údolí změní název na “Libeňský důl”. Kolem pokračuje defilé vodních zdrojů až do samého konce dolu, který je předcházen odbočkou k partyzánským zemljankám (mapka viz 7) u obce Zahájí [14 km], do které lze buď po strmé modré kola vytlačit, nebo do ní vyjet klikatící se polní cestou (viz mapu)…”
Průjezd Zadním a Libeňským dolem nám poskytnul neuvěřitelně variabilní terén - chvílemi jsme se měnili v ledoborce (to při projíždění zamrzlých louží), chvílemi jsme se měnili ve sněhoborce (v místech chráněných před slunečními paprsky, kde ještě byly zbytky uježděného sněhu) a chvílemi v blátoborce (v místech, kde teplejší jarní počasí již stihlo sníh proměnit na vodu). Kdy jsme jeli po štěrkové cestě to lze říci jen ztěží, ale co lze říci na sto procent je fakt, že bláto bylo jednoznačně v převaze, takže jsme brzy byli zacákaní všude možně a naše kola nesla nepřehlédnutelné stopy bahnitého terénu.
Lída pak několikrát ozkoušela zemskou přitažlivost a pokusila se ve všech variantách terénu zanechat otisk svého těla, čímž, byť nečlen BBCC, zahájila letošní tabulku pádů (snad i ty ostatní budou bez následků).
A zájemci se byli podívat i na partyzánské zemljanky - ovšem bez kol. Drápat se do toho krpálu i s nimi by bylo bláznovství.
Krátce po té, jsme skutečně dojeli do Zahájí a tím skončila i terénní část dnešní trasy. Dále už jsme jeli jen po silnici.
“…V Zahájí mě zaujal válcovací stroj na výrobu antuky z tašek a cihel. Ze Zahájí cyklostezka pokračuje do Chorušic [17 km], dále pak do Choroušků, které se projedou silnicí označenou značkou “průjezd zakázán” (mapka viz 8) . Z Choroušků vede stezka po okresce s jedním terénním zhoupnutím přes počátek Vránovy rokle do obce Stránka (mapka viz 9). Do Mšena [25 km], kde bude (nebo také ne) zamluven oběd, lze dojet buď po silničce, nebo polní cestou skrytou mezi stromy v táhlém údolí (neprozkoumáno). Polní by mohla dostat přednost při silném západním proudění, které je na otevřené silnici velmi nepříjemné (prozkoumáno).
Válcovací stroj v Zahájí jsem neviděla - nějak mě to uniklo.
Jinak ale byla cesta přesně podle Jaroušova popisu - z kopce do kopce přes Chorušice, Choroušky a Stránku. Tady jsme zavrhli neprozkoumanou polní cestu (nějak už nám ten terének dneska stačil a západní proudění bylo snesitelné) a po silnici jsme dojeli až do Mšena.
“…Ve Mšeně bychom mohli dát oběd v hospodě “U zlatého lva”, kterou vede paní Blanka Živná, tel. 0206/693118. Hospoda sama je obyčejná socialistická venkovská, typ skleník, kde se čepuje nějaké pivo žluté barvy s bílými bublinkami…”
Již před Zahájím jsme toužili po hospodě neboť naše prázdné žaludky čím dál více volaly po něčem teplém, ale různily se názory (vlastně jen názor většiny a můj) zda jíst ve Mšeně nebo sjet kousek níže do oblíbené hospůdky V Ráji. Nakonec bylo rozhodnuto posoudit vše až na místě.
Hospoda ve Mšeně však byla nepoužitelná. I Mirek byl ochoten vydržet bez jídla ačkoli již bylo kolem druhé odpoledne. Jen se mnozí obávali risknout, zda je V Ráji otevřeno - rozhodnuto bylo až ve chvíli, kdy jsem v případě zavřeného Ráje nabídla k davovému sežrání své obložené chleby a bagetu.
“…Ze Mšena, které je také nejvyšší kótou výletu, už následuje jen sjezd do Kokořínského dolu, který opět lze uskutečnit ve dvou variantách podle nálady a počasí: buď nekonfliktním sjezdem po silničce přes Romanov do již známého Ráje, či adrenalinovým šlehem po modré přes Močidla – mučidla (vyzkoušeno). Sjezd samotný by nebyl nijak obtížný, kdyby díky zvláštnímu mikroklimatu nebyla na některých místech cesta pokryta ledovými plotnami, na nichž stačí k pádu málo (vyzkoušeno – viď Brzi!)… Těchto ploten není mnoho a lze přes ně kolo v nejhorším převést nebo je částečně objet. Nepohodlí je vyváženo divokým prostředím dolu s vystupujícími skálami. Silniční i cestní varianta se sejdou v místě zvaném Pokličky, v mapce označeném (mapka viz µ) [30 km]. Dál již následuje poklidný sjezd silničkou (cyklostrasa č. 142)…”
Náš odjezd z Mšena byl poznamenán lehkou dezorientací - hned napoprvé se nám nezdařilo najít tu pravou silnici a v hladové psychóze jsme vyjeli směrem na Mělník. Záhy jsme však odhalili náš omyl (Jarouš se duchapřítomně zeptal místních) a vyjeli jsme tou správnou silnicí směrem na Dubou. S ohledem na naše prázdné žaludky se Jarouš ani nepokoušel navrhnout jízdu jakoukoli turistickou značkou byť by vedla sebekrásnější krajinou s nevídanými úkazy. Trošku zradou bylo ještě mé tvrzení, že dál už je to jen s kopce, protože ze Mšena jsme si vyšlápli ještě jeden dokopeček, který nás povětšinou pěkně odrovnal.
Dál ale již opravdu následoval několikakilometrový sjezd silničkou dolů do Ráje a tady nás čekalo nepříjemné překvapení. Vyhlášená hospoda V Ráji byla dnes zavřená - svatba.
Došlo tedy na obložené chleby a pak jsme rychle, zaslepeni vidinou další otevřené hospody, vyrazili dál.
“…Dál již následuje poklidný sjezd silničkou (cyklostrasa č. 142) vedoucí Kokořínským dolem kolem nově zrekonstruované hospody u Grobiána (možná společenská vložka) (mapka O) až k zastávce Lhotka u Mělníka, kde zůstala auta [41 km]. Proti parkovišti je (pravděpodobně zavřená) vinárna Sova…”
Po silnici jsme projeli Kokořínským dolem, nikde jsme se zbytečně nezdržovali a naší jedinou snahou bylo ujet co nejrychleji těch cca 10 km do hospody U Grobiána. Hurá!!! Bylo otevřeno!!! Tato hospoda byla za dlouhá léta vyhlášenou osvěžovnou ve zdejším kraji, takže jsme se všichni těšili na skvělý obídek. Ale skutek utek - vyhlášená pohostinnost vzala velmi brzy za své. Z jídelního lístku nebylo nic na co byla potřeba vejce (nemít vejce v hospodě a navíc v oblasti, kde se prodávají v každém druhém baráku, to už hovoří samo za sebe), hospodský byl velmi neurotický (hodil by se spíše do hospody Na mýtinku, kam by mu nechodili lidi), porce jídla byly velmi malé a nebyl žádný chleba ani pečivo, dva zmrzlinové pulty zely téměř prázdnotou a byla tam zima (samozřejmě v hospodě). O WC raději pomlčím neboť mě se podařilo najít pouze pánské a protože já na žlábek nerada, vydržela jsem to raději až do Prahy.
Hlad byl ale přece jenom hlad a nakonec jsme se každý nějak zasytili. Jen Jarouš si z nabídky jídel nevybral a tak poobědval dvě fidorky, tatranku a asi pět čajů.
Nejvíce nás zde pak asi zaujali akorát ryby v akváriu, které byly neuvěřitelně velké a soustavně se prali. Těžko ale říci, zda se prali samci či samičky nebo všechno dohromady. U ryb se to za živa těžko rozeznává.
Nakonec jsme zde pobyli více jak hodinu a když jsme se rozhodli k odjezdu, čekalo nás venku překvapení - ženich ze svatby V Ráji hledal unesenou nevěstu a kameramana mu nedělal nikdo jiný než Miša. Tedy vědět to, tak jsme z Ráje tak rychle neodjeli…
No a pak už nás čekalo jen poslední 7 km k autům, kde jsme byli před pátou odpoledne.
“…Celý okruh lze zvládnout za 3
hodiny čistého jízdního času (měl jsem průměrnou rychlost 17km/h)…”
My jsme to zvládli za 3:07 s průměrem 13,7.
Rekapitulace:
Co říci na závěr? Snad jen “Jarouši, bylo to SUPER!!!” Na Říp nám sice již síly nezbyly (a Jarouš jako výmluvu využil toho, že Vašavky potřebovali být včas v Praze), ale nějak nám to nakonec ani nevadilo. Tak snad někdy zase příště.
A od neděle začalo pršet…
V Praze dne 10. března 2001
P. S.
Pro velký úspěch této akce bylo rozhodnuto uspořádat pro ty, kteří nejedou do
Montafonu, v sobotu 17. 3. cyklovýlet s pracovním názvem “Buchty
v Jevanech”. Takže kdo budete mít chuť budete vítáni (s buchtama i bez
nich, ale hlavně s kolem).
BBCC - na hlavní stránku |
správce
stránky:  Honza Brče-mail:  Brc@BBCC.cz |
naposledy
upraveno: 27.03.2001 12:36 |