Jarmila Brčáková, roz.
Rabanová
* 24. 9. 1959 + 9. 12. 2022
Můj táta byl takový pábitel. Kdykoli jsem vlezla do autobusu, hned jsem věděla, že tam
můj táta je. Pokud byl, ozýval se ze zadní čtyřky vehementní halas. Na tátovi
visely nejméně tři okouzlené vesnické matróny a hltaly tátou zpola vymyšlené
historky. Milovaly ho moje spolužačky, milovali ho mí bratranci. Taky jsem ho zbožňovala. Až
po jeho smrti mi došlo, že tahle vlastnost byla vykoupena neschopností se
uživit, plánovat čas, šetřit... Takové věčné dítě. Pořád měl touhu se v něčem
vzdělávat a rád o nových poznatcích vyprávěl. Tak jsme asi získali pocit o jeho
velkém vzdělání. Vzhlíželi jsme k němu. Tak nám moc nevadilo, že nemáme na obědy
do školy, že z blížícího školního zájezdu na lyžák se stane jedno velké trauma,
že nikdy nebudu mít na sobě nic jiného, než oblečeni přešité ze staré uniformy
nebo z látky, kterou bylo vycpané zboží ve skladu, kde pracovala máma.