Zeptal se jí: Byla jsi úspěšná? Kolik máš dětí?

Naposledy jsme se viděli asi tak před čtyřiceti lety. Poslední tehdejší hovory zatáhla opona času. Asi jsem tak dělala všechno proto, abych na ně zapomněla. Taky se mi to dařilo. Poslední roky už mě výčitky netrápily jako dřív. Naposledy v období, kdy má dcera nemohla otěhotnět. Myslela jsem si, že je to trest za to, co jsem tenkrát udělala.
Když jsem s tebou začala chodit, bylo mi devatenáct. Vyrostla jsem na vesnici a úplně všechno mě tam štvalo. Jo, líbilo se mi, že chodím s chlapem z Prahy. A že není chudej. Taky mi dal šperk od opravdového výtvarníka, kterej byl jeho kámoš. A kabelku z pravé kůže. Předtím jsem měla jen jednu kabelku. Červenou. Gondola se jí říkalo. A kožená teda nebyla určitě. Tahle byla elegantní, černá, dostatečně velká, jakoby sešitá z kousků. Když mě přestala bavit, dala jsem ji mámě. Ta ji nosila celý zbytek svého života na lepší příležitosti. Vyhodila jsem ji docela nedávno po mámině smrti.

Když jsem tě poznal, bylo mi třicet. S bráchou jsme nic nedostali zadarmo. Vychovávala nás máma. O nějakých školách jsme si mohli nechat jen zdát. Chtěla nás mít brzo z domu. Ale řidiče tramvaje jsem teda celý život dělat nechtěl. Bavil mě každý sport, zejména ty nové, nebylo třeba na to mít zvláštní peníze. Dal jsem se do party s lidmi, co si uměli udělat surfy. A taky s horolezci. Ti si vybavení uměli ušít ze starých lan. Trochu jsem fotil a jeden kamarád mi dohodil focení domů pro fakultu architektury. Byl to super džob. Měl jsem spoustu času a dost peněz. Přes kamarády jsem sehnal byt. Byla to čtyřka na Žižkově, ale byl to byt. V těch třiceti jsem dosáhl hodně z toho, co jsem si přál. Měl jsem hezkou práci, byt, prima přátele a povedlo se mi koupit malou chatu na Prachově. Potíž byla v tom, že jsem trochu prošvihl příležitost najít si včas holku pro život. V té době byly všechny rozebrané už někdy kolem dvacátého roku věku. Chodil jsem s Helenou, studovala medicínu. Já už jsem si přál mít rodinu jako kamarádi kolem mě. Otěhotněla, ale chtěla dostudovat školu. Rozhodla se pro potrat a naše známost vzala za své. Chvíli jsem se z toho vzpamatovával a pak jsem potkal tebe.

Vzali mě na práva. Po tom, co mi emigroval brácha a tátu ranila mrtvice, jsem vůbec nedoufala, že mě vezmou. Mezi spolužáky jsem zapadla hrozně rychle. Hrozně mě bavilo s nima diskutovat u piva. Ze začátku bylo fajn mít kluka z Prahy. Jenže na škole jsem se každý den seznámila s někým jiným. Jeden mě táhnul přes půl Prahy ukázat plačící madonu, druhý měl tatínka mistra Evropy v řeckořímským zápase a třetí právě založil amatérský divadlo a nabízel mi tam roli. Ty jsi byl v mých očích najdou takovej moc usazenej. Mezi spolužáky jsem tě vzít nemohla. Stejně byste nenašli žádné společné téma.

Byl jsem s tebou šťastnej. Měl jsem krásnou čerstvou holku. A pak jsi mi z čista jasna oznámila, že se mnou končíš. Že chceš bejt svobodná. Ale to přece nešlo. Dal jsem do toho vztahu s tebou všechno. Opravdu jsem s tebou chtěl mít rodinu. Tak jsem to zkusil. Třeba pokud budeš čekat dítě, změní se to. Přece tě nenechám utéct…

Bylo to fakt zoufalství. Přece to nemohla být pravda. Všechny mé plány se sesypaly. Sen o intelektuálských diskusích se sesypal. Co mám dělat? Jsem v prváku, máma se stará o nemocnýho tátu. Škola ještě pořádně ani nezačala a už v tom lítám. Ale já ještě nechci utírat dětem zadky. Chci mít taky vysokou jako moji bráchové. Mámě to ani nemůžu říct. Těhotenství se potvrdilo v sedmým týdnu. Nemám času nazbyt. Co dělat? Já vím, že sis mě chtěl vzít. To to ale všechno zahodím?

Představa, že bych byl otcem, se mi líbila. Nechtěl jsem tě připravit o šanci vystudovat. Měl jsem dost času i při práci. Mohl bych se o to děcko občas postarat a třeba bys tu školu zvládla. Ty ses ale nakonec rozhodla pro potrat. Co mi zbývalo? Museli jsme ale nějak vymyslet story pro posudkovou komisi. Tak jsem souhlasil i s tím, že jsem podepsal prohlášení, že o dítě nemám zájem a nechci se o něj starat. Zaplatit to bylo jen to nejmenší. Byl jsem zoufalý, ale když ses tak rozhodla, co jsem mohl dělat?

Uff, posudkovou komisi máme za sebou. Hned 2. ledna jdu na zákrok. Jenže na Silvestra padly ukrutný mrazy a celá země se zastavila. Vyhlásili uhelný prázdniny. Mámě jsem zalhala, že se musím zajet podívat do Prahy, jak to s těmi uhelnými prázdninami bude. Když jsem se v nemocnici probudila, bylo to děsný, najednou mi došlo, že jsem zabila člověka. Nikomu jsem o tom nemohla nic říct. Tebe už jsme nedokázala ani vidět. Byla jsem přesvědčená, že když jsem kvůli tobě udělala tohle, nemůžeme spolu být.

Už to byla druhá holka, co udělala to samé. Už se mi vyhýbala, všechny věci, které u mě měla, tam nechala. Ani se nenamáhala si pro ně zajít. Po uhelných prázdninách jsem za ní zašel na kolej. Co jsem doma našel, to jsem jí přinesl. Ani pořádně nepoděkovala. Koukala skrz mě a jen čekala, než odejdu.

Kolikrát mi tohle za ten život běželo hlavou? Ale nelitovala jsem toho. Za dva roky jsem zase byla ve stejné situace, ale aspoň jsem byla trochu starší. Žolíka už jsem měla vybraného. Podruhé to už udělat nešlo, tak jsem stejně dostudovávala s dítětem.

Našel jsem si další slečnu. Tak mladou. Když otěhotněla ona, už jsem jen apaticky zíral, jak mi oznamuje, že si vezme někoho jiného, než mě. Už jsem to nedal, odjel jsem do Německa. Tam jsem začal úplně znova od nuly. Vrátil jsem se až teď, když jsem v důchodu. Moc kamarádů už nemám. Nejradši jsem sám s mýma kočkama.