V době, kterou jsem já zažila, už tatínek nestřílel. Měl ale hodně známých, od kterých jsme čas od času koupili nebo dostali nějakou tu zvěřinu. A taková holoubátka se běžně kupovala v polotovarech a mívali jsme je často k večeři.

Ani teď se ještě nesežene většinou drůbež bez peří. Takže většinou člověku nezbyde, než bažanta nebo divokou kachnu oškubat. Čerstvě zastřelený pták se musí nechat zamřít, to je pověsit někam na chladné místo a nechat ho tam viset tak týden. S kupovanými ptáky se to dělat nemusí neb už asi někde takhle viseli. S ptákem je nejlépe se někde zavřít, protože jinak je všude okolo samé peří. V paneláku jsem se s ním zavírala na záchodě. Vezme se to od ocasu a škube a škube. Když už mu zbydou jenom takový ty jemný peříčka, zapálí se hořák sporáku a nad ním se ty peříčka ožehnou. Taky se dá ten pták stáhnout, ale to pak přijde skoro o to nejlepší, když nemá kůži. Taky se nějak spařuje, to jsem ale nikdy nedělala a neumím to. Když nemá peří, musí se vykuchat. Pták se položí na záda hlavičkou k sobě. Hlavička se uřízne tam, kde už nešlo škubat peří. Pták může mít plné vole. To se musí opatrně vyndat tak, že se podél volete strčí dva prsty a vytáhne se spolu s dýchací trubicí. Pak se musíme pustit do vnitřností. Nůž se ptákovi zapíchne špičkou do řitě a tahem se rozřízne břišní dutina až k hrudní kosti. Musí se jet jen tak po povrchu, nesmí se zaříznout moc hluboko, aby člověk při tom řezání nerozšmikal i vnitřnosti. Pak ptáka otočte zadečkem k sobě (pořád je na zádech), zasuňte dva prsty pod hrudní kost a opatrně uvolněte vnitřnosti. Od vnitřností se opatrně oddělí srdce, žaludek, játra. Žaludek se rozřízne a vymyje vnitřek. Z vnitřností se dělá knedlíčková polévka.

Vlastně podobná vyvrhávací pravidla platí i pro králíka nebo zajíce. Akorát ten se musí stáhnout. Kdybyste to někdy dělali, tak si postup najděte na internetu. Já už si to moc nepamatuju. Pokud se vám stane, že se vám roztrhne žluč, ihned všechno důkladně opláchněte a pak jazykem zkoušejte, co všechno to zasáhlo – všechno, co je hořké, se musí vyhodit – jinak by to znehodnotilo celé jídlo.e

Jak jistě z předchozího popisu pochopíte, ne vždycky maminka jásala, když tatínek domů zvěřinu donesl, přesněji řečeno, většinou nadávala, ale pak si nechala říct a udělala z toho vždycky něco úúúžasného.

Skoro všechna zvěřina se musí naložit, nebo alespoň potřít kořením a nechat ho chvilku proležet. Na ptáky jsme většinou v hmoždíři rozetřeli celý pepř, nové koření, jalovec a tymián.

Jelení, srnčí a dančí jsme nakládali do toho samého koření + zalili červeným vínem a přidali bobkový list.
Taky jsme svařili nakrájenou mrkev + celer + petržel + bobkový list + ocet nebo bílé víno + vodu a zalili.
V nálevu se maso nechá ležet nejméně jeden den. Jelen i více.

A pak se konečně může začít upravovat. Ptáky jsme doma většinou pekli.
Plecko a hřbet jsme dělali pečený s divokou omáčkou. Zajíce dělala maminka načerno nebo s polskou omáčkou. Z kýty se dělají minutky, ale tu jsme skoro nikdy neměli, protože tu si obvykle nechali ti lidé, co se s námi o to zastřelené zvíře podělili. U zvěřiny si maminka vždycky nejvíc pouštěla fantazii na uzdu při vaření a tak z toho jídla vždycky vylezlo něco trochu jiného, ale vždycky to bylo vynikající, my jsme se přejedli a pak jsme hekali na kanapi.
Ke zvěřině maminka dělala jablka plněná brusinkami, hruškový kompot s jeřabinami, švestky s octem.

Žádné jídlo se při vaření nesmí uspěchat, ale o zvěřině to patří dvojnásob. To není vaření, to je obřad a když to člověk absolvuje celé a nic neodflákne, tak se mu dostane bohaté odměny.

Jak jsme doma slavili

Tak, jak já si to vybavuju - nejvíc jsme slavili Velikonoce, výročí svatby mých rodičů a Vánoce.
Toho, že jsme prakticky vytlačili oslavy Velikonoc, je mi líto moc. Sice jsme za komunistů je nebrali moc jako křesťanské svátky, ale už bylo vždycky ve vzduchu jaro a svátky s sebou nesly příslib naděje a probouzení se. Za komunistů bylo volno jen na velikonoční pondělí. Školní prázdniny na Zelený čtvrtek a Velký pátek vznikly až po revoluci.
Předzvěst Velikonoc obvykle začala tím, že jsme několik týdnů před Velikonocemi začali vyfukovat vajíčka. Pokud jsme nepotřebovali oddělit bílek od ž žloutků, naťukli jsme lehce vajíčko odspoda a na špičce , špičkou jsme vejce přiložili k ústům a obsah vyfoukli. Já jsem to dělala dost nerada, protože mě vždycky při vyfukování tlačilo v uších. Vejduňky jsme omyli a uložili na malování.
Na Zelený čtvrtek ráno se i v komunistických pekárnách pekly jidášky. Byly to takové placky ani slané ani sladké. Mazaly se medem a jedly se k snídani. Na gymplu jsme měli takový zvyk, že jsme je nosily k snídani klukům ( Oni nám na oplátku vždycky vyrobili na Čarodějnice (30.4.) čarodějnici). Na Velký pátek je půst. Později, když už jste byli malí, jsme si přizpůsobili pověst o pokladu a chodili jsme na Velký pátek s vámi hledat achátky - někde v Lochově jich je ještě plná krabice.
Hlavní naše slavící rituály začaly na Bílou sobotu. Ráno začalo výpravou za kopřivami a jiným zeleným. Na kopřivy chodili obvykle bráchové. Natrhali aspoň jednu nebo dvě tašky malých kopřivek. Z kopřiv se musí odříznout ztvrdlý stonek a pořádně se omyjou. Dají se do hrnce a nechají krátce přejít varem, odvar se sleje a může použít na opláchnutí vlasů po umytí. Spařené kopřivky se vymačkají - člověk je vždycky překvapenej, jak málo toho z těch dvou tašek je. Vymačkané kopřivy se nasekají a můžou se použít na přípravu špenátu nebo do hlavičky.
Malování vajíček byla sobotní ženská práce. Když jsme se rozhodli pro batikovaná vajíčka, nejdřív jsem ráno vyrazila na drobné lístečky. To samozřejmě předpokládá, že Velikonoce jsou ve vhodnou dobu, kdy jsou ty lístečky tak akorát, ani velké ani malé. Pak se lístečky přiloží na vajíčko žebrovím k vejci - na to se navlíkne punčocha nebo gáza. Slupky z červených cibulí se dají do vody, přidá se trochu octu a obalená vejce se v cibulové vodě povaří. Vejce se vyndá, nechá uschnout, odstraní se lístečky a vejce se natře špekem.
Nejčastěji jsme vajíčka malovali voskem, na to bylo potřeba sehnat včelí vosk - to byl za komunistů trochu problém. Špendlík se skleněnou hlavičkou se zabodne do dřevěné tužky nebo kousku dřeva, špendlíková hlavička se namáčí do rozpáleného vosku a maluje se s tím vajíčko. Pomalované vajíčko se namočí do koupených barev. Z uschlého vajíčka se nehtem sloupne vosk a opět natře špekem.
Hotová vajíčka se dala do misky a tam čekala na velikonoční koledu.
Vejduňky jsme moc do barev nedávali - to vejce totiž plavalo na povrchu barvy a když se ponořilo, tak zase ta barva natekla dovnitř a blbě se z toho vajíčka dostávala. Vejduňky moc krásně malovala maminka tuší, já jsem to nikdy tak krásně neuměla. Vejduňky jsme navlíkly na mašličky a dělaly z toho velikonoční výzdobu.
V sobotu taky maminka upekla mazanec. Beránka jsme nemívali - nebyla na něj forma a taky myslím, že máma ne moc ráda dělala těsta, do kterých se musí šlehat sníh.
K jídlu bylo tradičně jehněčí. Většinou byla jehněčí pečeně s kopřivovým špenátem. Když jsme nesehnali jehněčí, tak bylo nějaké jiné mládě, nejčastěji kuře s kopřivovou nádivkou. Jako polévka byl obvykle vývar, v kterém byly jarní zelenina, když už byla a všechny bylinky, co už na Velikonoce rostly (což byl většinou šnitlík)

Někdy začátkem srpna naši slavili výročí sňatku - tohle výročí si vybavuju jako nejvýraznější ze všech možných příležitostí, které se dají slavit. Není to tak, že bychom neslavili například narozeniny, ale naši pojali výročí sňatku jako jakousi oslavu rodiny. Obvykle přijeli oba bráchové i s rodinami, bylo to uprostřed léta, venku horko, uvnitř přítmí a celkem chladno, slunce pronikalo okny s bavlněnými záclonami a vytvářelo takové světelné pruhy, ve kterých se pohyboval zvířený prach.
Ta obvyklá slavnostní jídla se moc nelišila od slavnostních jídel jiných českých rodin. Mívali jsme vepřovou pečeni, smažené řízky - vepřové nebo telecí, svíčkovou nějakou jinou hovězí pečeni s divokou omáčkou, která byla pokaždé jiná, podle toho, jakou měla zrovna maminka fantazii. Obvykle ale vyhrála pečená kachna. Tu jsme milovali všichni, hrozně jsme se nacpali a pak jsme celé odpoledne leželi na kanapi a hekali a stěžovali si, že jsme přejedení. Ke kachně maminka dělávala kaldoun nebo knedlíčkovou polévku.
I moučníky jsme při této oslavě mívali tradiční - buchty, drobenkový koláč nebo pudinky. Kachnu nebo husu jsme taky mívali na sv. Martina - to se ale pekly jako moučník martinské rohlíčky. Ty dělala výborně babička - máma se je snažila dělat po vzoru babičky, ale neměla takovou trpělivost, tak byly sice stejně dobré, ale takové trochu šišaté.
Vánoce jsem až tak moc ráda neměla. Naši málokdy dokázali zabránit určité nervozitě hlavně kolem štědrovečerní večeře. Za komunistů byl Štědrý den pracovním dnem. Někdy udělali to, že vyměnili neděli za štědrý den, ale ne vždycky. Pamatuju se, jak jsem jednou vyzvedávala odpoledne na Štědrý den Kristýnku z jeslí. Většinou jsme to ale "nějak udělali", abychom měli už na Štědrý den volno. V porovnání se současným slavením Vánoc v Čechách jsme s těmito svátky nadělali méně štráchů.
Na Štědrý den jsme se postili. Táta se s bráchy vypravili do lesa pro stromeček a my s mámou doufaly, že z toho nebude ostuda. Když přinesli stromeček, ještě ho upravili, dali do litinového stojánku, co vypadal jako kořeny stromu a já ho pak zdobila. Na vršek se připevnila skleněná špička, celé se to pokrylo čokoládovou kolekcí, co dostávali oba rodiče na Vánoce od ROH, na konec větviček se pověsily skleněné kouličky a celé se to navrch posypalo andělskými vlasy, což byl takovej na proužky nastříhanej staniol. Tohle bylo úplně jinak, než u babičky. Babička měla stromeček umělý, ozdobený jednou provždy a stromeček byl zabalený v igelitu v takovém prostůrku pod schody na půdu. N Štědrý den se stromeček vybalil z igelitu a postavil do parádního pokoje. V Lochově byl stromeček taky v parádním pokoji, kterému jsme říkali salon nebo taky parohový pokoj. V salonu jsme měli perský koberec a nábytek, co dostala máma ke svatbě. Ve skříni bylo broušené sklo, čínské vázičky a látky po pradědečkovi, co měl v 19.století firmu na nábytek. U stropu visel lustr z parohů a po stěnách byly největší parohové trofeje, které povětšinou pocházely z myslivny z Kryštofova údolí. Tam se normálně nechodilo, jenom, když byla nějaká velká sláva.
Odpoledne jsme se všichni vykoupali . Ve vaně jsme vystřídali kapra, který tam před námi plaval několik dnů. Kapra zabíjela a kuchala máma. K večeři jsme tradičně měli rybí polévku, smaženého kapra, bramborový salát a jablíčka v županu. V určitém období maminka dělala i jiné ryby, třeba si vzpomínám na pečenou štiku, ta byla teda moc dobrá. I ta štika nám plavala ve vaně a když ji máma zabíjela, tak ji kousla.
 

Jak jsme pěstovali zeleninu

na vesnici všichni pěstovali brambory a mrkev a petržel a tak. Ne tak my. Vždycky jsme pěstovali něco, co by ostatní zavrhli jako zbytečnost nebo nechutnost. Jako první si pamatuju chřest. Teď je celkem obvyklý, ale za mého dětství nikdo nevěděl, k čemu by to bylo dobré. My ovšem taky ne. Takže jsme to nepřihrnovali a namísto chřestových paliček, tak jak je známe nyní z obchodu, nám vyrostl vysokánský keř.
My jsme vůbec potřebovali najít takovou zeleninu, která nedá žádnou práci a vydrží růst i obalená plevelem. Jako úplně ideální rostlina se pro nás ukázal mangold. Zasejete ho, vyjednotíte rostlinky a pak už jen čekáte, až to vyroste. Je to takový příbuzný řepy, akorát to nemá bulvy a pěstuje se to hlavně pro listí a řapíky. Rostliny, které se nesnědí do zimy, se dají vyrýt, dát do kýblu do sklepa, kde ještě nějaký čas vydrží. Řapíky mangoldu se ze spodu odříznou od rostliny, oddělí se listy a omyjí se. Řapíky jsme potom připravovali po polsku. Po polsku jde dělat jakoukoli zeleninu - pórek, mrkev, květák, brokolici, řapíkatý celer. Nebo jsme je dělali zapečené se šunkou. Stejně jde dělat taky pórek - ten je chutnější, ale o jeho pěstování jsme se nepokoušeli. To by to dopadlo. Listí z mangoldu jsme pak obvykle upravovali dušené jako špenát. Je to stejně dobré, jako špenát a není na něm tolik hlíny, jako na normálním čerstvém špenátu . Na dušený "špenát " lze taky použít cokoli zelené - třeba salát, zvlášť pokud "vykvete" a není možné ho použít do normálního salátu, nebo mladé kopřivy. Později v Chorvatsku jsem se naučila ještě jedno jídlo s čímkoli zeleným - chorvatské šťouchané brambory.
Ještě na jednu zeleninu si pamatuju - bohužel nevím, jak se to jmenovalo - bylo to příbuzné rajčatům nebo bramborám - pěstovalo se to pro plody, které byly drobné, tmavě modré až fialové. Máma to nakládala nakyselo jako okurky nebo jen tak povařila. Hrozně mi to chutnalo, nehledě na to, že tmavomodré koule na talíři vypadají moc pěkně. Od té doby jsem to jedla jen jednou - na večeři u japonského vyslance -ale tam taky nevěděli, jak se to jmenuje česky. Moc ráda bych tuhle rostlinu ještě někde sehnala.
Z našich pěstitelských zážitků musím ještě vypíchnout různé dýně a cukety a patizony. V Lochově šly pěstovat líp, než v Praze, protože v Praze mi už mladé rostlinky vždycky spasou slimáci. Ti v Lochově nebyli. Pokrmy z dýní a cuket jsou teď už obecně známé - já mám nejradši dýňovou polévku - ta se hodí, když člověk chystá jídlo pro hodně lidí - taky guláš s dýní. Cukety jsou dobré do všeho, jen bych vybrala ratatuile nebo zeleninu na smetaně. Za zmínku stojí špagetová dýně, ta už se teď objevuje na trhu - je taková menší světle žlutá a tvar má jako ragbyový míč. Tu je skvělé upravit jako špagety.
Máma skoro každou zeleninu smažila, buď v trojobalu nebo v těstíčku. Tak smažila květák, brokolici, celer, cuketu nebo patizony. Patizony před obalováním ještě potřela česnekem. Když nebylo dost zeleniny na smažení, tak natrhala květenství bezu, namočila do těstíčka a osmažila taky.
K nenáročným zeleninám patřily taky zelené fazolky - ty máma dělala skvěle na smetaně. Na způsob tohoto receptu já taky dělám fazolkovou polévku.Taky jsou moc dobré s rajčaty.
A nesmím zapomenout na zeleniny obvyklejší, třeba dušenou mrkev. Nebo mrkev s ranným zelím. A jedno z mých nejzamilovanějších jídel o babičky byla dušená kapusta. Tohle jídlo se babička naučila v době, když žili s dědečkem v sudetech, od Němců.
 

Jak jsme sbírali houby

Na houby jsme chodili vášnivě rádi. Vyrazili jsme celá rodina. Sbírali jsme prakticky všechno, co se dalo jíst. Samozřejmě hřiby, suchohřiby, babky, bedly, masáky, klouzky, křemenáče a kozáky. Když jsem byla malá, byly běžnou houbou ryzce – ty rostly na okrajích lesa a lišky. Když rostly jenom lišky, tak jsem byla naštvaná, protože jsem to pokládala za takovou podřadnou houbu, asi jako holubinku. Holubinky sbíral hlavně Míla – ten bral všechno – holubinky ochutnal a když nepálily nebo nebyly hořké, už je bral.

Celý úlovek jsme snesli na jednu hromadu, bývalo to běžně několik tašek, pak jsme obdivovali, čistili a třídili. Na jednu mísu jsme dávali plemcáky – to byly houby, které normální houbař už nechá v lese – starší s plodnicemi, co měly dlouhé výtrusy - např. kozáky, babky, velké hřiby. Od plemcáků jsme oddělili plémcákové hlavičky, ty jsme dali stranou na plemcákovou polévku. Protože to byly staré houby, které se lehko pomačkaly, musela se dělat nejdřív. Plemcákovou polévku miluju, ale z kupovaných žampionů se fakt udělat nedá.

Plemcákové nožičky byly naopak pěkně tuhé, tak se daly stranou na houby v soli. Tak jsme nejčastěji houby konzervovali. Mně to ale nechutnalo, mohla se dát do polévky tak lžička, tak jsme později přešli na konzervování v tuku a v Praze jsem pak taky houby mrazila. To v Lochově nešlo, protože jsme neměli chladničku, natož mrazničku.

Na další mísu jsme dávali malé houby – celé babky, suchohřiby, lišky, václavky, malé bedly, malé masáky, žampiony. Ty jsme pak dělali nakyselo. Maminka je pak zavařila a pochutnávali jsme si na nich celý zbytek roku. Nejlepší jsou, když se povede dobrá směska, ne jen jeden druh. Jednou v listopadu táta objevil na podmočené louce za Holínem houby, co byly úplně čistě fialové. Maminka je zavařila nakyselo. S octem ta barva ještě krásně vynikla. Dávali jsme je návštěvám a bavili jsme se tím, jak se návštěvy kroutí a bojí se to jíst. Teď už ty návštěvy docela chápu.

Když ale bylo bedel dost, byla by škoda ty malé hlavička dávat do octa. To jsme pak dělávali nadívané bedly. Ty pokládám za jeden z nejlepších houbových pokrmů. Dá se to sice dělat taky ze žampionů nebo masáků, ale není to ono. Hlavičky velkých bedel a masáků jsme schovali a pak jsme je dělali jen tak na oleji. V trojobalu jako řízky jsme dělali jen velké hřiby nebo suchohřiby nebo kozáky. Masáky se taky spolu s jinými bílými houbami, to je takovými houbami, co nebarví (lišky, ryzce, pravé hřiby, žampiony), hodily na bílou polévku.

To, co se nehodilo ani do jedné z předcházejících hromádek se nakrájelo nadrobno a dělala se z toho klasická smaženice nebo hubník nebo houbofleky nebo houboto, podle toho, kolik jich bylo. Skoro všechna jídla z hub jsou dobrá tehdy, když se povede udělat dobrou směsku. Každá houba sama o sobě má jinou chuť, ale teprv, když se ty chutě spojí dohromady, vznikne pravé české houbové jídlo.