Hned po návratu z velké letní vody na Vltavě mne napadlo využít následující volný víkend k malé letní vodě, kdy bychom se vrátili do vodácky nejatraktivnějších partií Vltavy, na úsek z Krumlova do Boršova.

Po krátké mejlové diskusi se sestava ustálila na třech osádkách – Brzi a Michal, Čiháci: Vláďa a Simča a třetí loď OAJ a Marcela. Rozhodli jsme se jet po masňácku, tj. bez vlastních lodí, výbavu nám slíbila dodat 
půjčovna LORA z Boršova (www.nebenet.cz/lora, GSM 606 260 723).

Odjezd byl stanoven na 7.00 v sobotu ráno. Brzi se na sraz dostavil dokonce s čtvrthodinovým předstihem a tak jsme již za pět minut sedm opouštěli jeho megavozem Prahu. Brzi zvolil trasu přes Písek, Čiháci vzápětí odjeli na mé nepříliš dobré doporučení přes Tábor. To bylo hlavní příčinou toho, že skupina vezená Brzim, který se po cestě moc neobtěžoval dopravními předpisy (zvláště těmi jejich ustanoveními, které se zabývají rychlostními limity), dorazila na tábořiště ve Zlaté Koruně za necelé dvě hodiny. Tou dobou byla skupina Čiháků teprve v Sudoměři před Táborem. V klidu jsme postavili stany, pozřeli první piva a čekali na Čiháky a autobus fy INGE, který nás všechny měl odvézt do Českého Krumlova. V době plánovaného odjezdu se skupina Čiháků již blížila od Českých Budějovic. Tak nastal lehký organizační zmatek, vyvolaný jednak lehkým zdržením Čiháků a druhak značným zdržením příjezdu autobusu INGE. Nakonec to ale dopadlo tak, že na tábořiště do Zlaté Koruny dorazili i Čiháci, zaparkovali vozidlo a dokonce stihli i autobus. Přesto, že jsme měli svá místa předem rezervovaná (stejně jako asi desítka dalších lidí), přijel autobus již zcela obsazen. Navíc se jednalo o tentýž stroj, který jsme použili loni a o jehož jízdních vlastnostech jsme už měli dost nepříznivých poznatků.

Nacpali jsme se bezohledně dovnitř, řidič rozdráždil strojovnu a rychlostí nepřesahující o moc 20 km/hod jsme se jali překonávat 9 km vzdálenosti do Českého Krumlova. Řidič byl do té míry vytížen zvládáním obskurního vozidla, že zapomněl inkasovat jízdné, čímž nám zlevnil zájezd o 180,- Kč.  Tou dobou již dvě děvčata z LORA skládala tři naše plastovky s pádly a sudy v Krumlově. LORY ochotně počkaly, než se pěšky vrátíme z krumlovského tábořiště (kde jedině dokáže autobus Inge zastavit) k prvnímu městskému mostu, a už jsme mohli vyrazit na Krumlovské jezy.

Počasí v tu chvíli nebylo valné. Přes Krumlov přecházela jakási fronta a byla docela dost zima. Její působení na naši plavební morálku jsme se pokusili omezit požíváním rumu. První jez na Lyře přes rumové injekce sjížděl jen Michal v singlu, my ostatní jsme jej potupně překonali spuštěním lodí přes korunu jezu.

Další jez (Mrázkův mlýn) jsme sice překonali retardérkou hladce, ale s tím, že nás všechny důkladně osprchoval. Následovala další atraktivní část programu, a to oběd v hospodě „U Matesa“ na nábřeží Vltavy. Během konzumace jsme zjistili, že venku slušně prší a že obloha nabrala olověnou barvu. Odhadovali jsme, jak dlouho budeme muset v hospodě ještě setrvat, když tu náhle déšť ustal a obloha výrazně zesvětlala. Nezbylo než se vydat k třetímu jezu, k Jelení lávce. Dřív, než se opět zakaboní.

První se do jezu vrhli Brzi a Michal, výsledek byl jasný. Jakmile loď vylili, přišel Michal s návrhem, že zbylé dvě lodě převeze dolů v singlu. Nám ostatním se totiž s ještě nestráveným obědem do dost studené vody nechtělo. Dostal tedy nejdříve OAJovskou loď. Výsledek byl stejný jako u předchozí jízdy. Michal už v tu chvíli vypadal jako promodralý vodník,  ale přesto se srdnatě posadil ještě do Čihácké lodi. A tentokrát se lepší výsledek konečně dostavil. Michal se trefil do správné trajektorie vedoucí těsně vlevo od středu propusti.

Potom jsme se vydali ke Zlaté Koruně. Rum neuvěřitelně brzo došel a tak jsme uvítali zastávku u maringotky u Svachovy Lhoty. I další plavba ubíhala velmi rychle a tak jsme se přiblížili ke zlatokorunskému jezu. Vlna na konci propusti, sviňa jedna, ten den pěkně zalívala. Mokří jsme byli důkladně všichni, hlavně Čiháci, kterým hodila do lodi asi tak koupací vanu vody. Oba to tak překvapilo, že šli zkoprněle bez dalších reakcí ke dnu. Vláďa nejdříve nedobrovolně prozkoumal dno Vltavy pod jezem a pak už se věnoval vylévání lodě. V kempu jsme byli chvíli po páté hodině.

Večer jsme šli (jak jinak) do hospody. Tentokrát nikoliv do Rájova, ale do Zlaté Koruny. Brziovci sice nejdříve pozřeli u stanu první dávku babiččiných řízků, ale šli také, údajně jen proto, aby nás doprovodili. Urvali jsme poslední volná místa a dali se do skvělého jídla. Pak šly ještě dortíky, banány, koňáček a kávičky, řada piv atd. Okolo desáté jsme se odkulili do tábora a znaveni zapadli do stanů.

Nějací ožralí kreténi pokládající se za skupinu Rút 666 sice v noci kapánek dost řvali, což vyvolalo u některých spolutáborníků alergické reakce téměř vrcholící inzultacemi skupiny Rút 666, ale jinak noc proběhla v klidu až na to, že několikrát varovně drobně zapršelo.

V neděli ráno se vstávalo v 8.00 s tím, že řidiči za 90 minut odjíždějí, aby odvezli veškerou výbavu a vozidla do Boršova. S patnáctisekundovým zdržením to stihl i Vláďa. Já s Michalem jsme si pak vystáli asi třicetiminutovou frontu na první ranní pivo, Simča navštívila objekt kláštera a už tu byl známý zdivočelý autobus firmy INGE a v něm naši řidiči, Brzi a Vláďa.

Naskákat do kánoí bylo téměř dílem okamžiku a my jsme vyrazili do Boršova.  Počasí se téměř umoudřilo, každopádně bylo tepleji než v sobotu. Občas jsme zahlédli i sluníčko. Plavba odsejpala jak z partesu. Lehce jsme zasvačili  na jedné loučce, Brziové hlavně zase babiččiny řízky, a už jsme byli u Maringotky. Tam se opakovaly plackové a škvarkové orgie. Pouze vodní skluzavku nikdo z nás nevyzkoušel. Usoudili jsme, že by naše pokusy byly devastační a neodvažovali jsme si připavit přítomné šklebany o atrakci. Ještě jsme se zastavili na jedno rychlé pivo v tábořišti pod Dívčím kamenem. Tam jsme zjistili, že i když je úhledné, prázdné, klidné atd., je pro nás, cestující s auty, k ničemu, protože příjezd oplývá nechutnými administrativními obstrukcemi. Krom toho jsme usoudili, že je stavěné pro obry, protože lavičky i záchody byly konstruovány tak, aby z nich našinec nedosáhl nohama na zem. Na záchodě to nešlo, ale na lavicích u hospody se díky této konstrukční vadě dalo příjemně houpat nohama, což tyto končetiny vytuhlé monotónní pozicí v lodi příjemně prokrvovalo. Někomu se to ale mohlo zdát směšné.

V neděli se cvakli jen Brzi s Michalem, kteří zaujati pozorováním bůhvíčeho najeli na kámen obracák. Do Boršova jsem dojeli jinak v pořádku, hladce jsme přetáhli Zátkův jez a o půl páté odpoledne jsme pod železničním mostem předali LORÁM jejich výbavu. A už před osmou jsme s Vláďou zasedli do Burundi, abychom předběžně vyhodnotili výpravu. Výsledek : „velmi uspokojivá“

Zapsal 16.8.2004
OAJ

originální History.DOC od OAJe je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 16.08.2004