Ahoj,

po loňských skvělých zkušenostech jsme se i letos na jaře rozhodli udělat testíček naší kondice. A tak se, pro velký úspěch, opět konala akce 100 jarních kilometrů aneb KNP. Název sice nesl 100 JK, ale Vpepa zvolil pro letošní rok jinou taktiku stanovení délky trasy - 100 jarních kilometrů vynásobených koeficientem průměrného věku tvrdého jádra BBCC mu dalo už jen 60 km !!!

(Ovšem neptejte se po podrobnostech tohoto vzorce.)

No, je fakt, že ujet jen tak pro testík 60 km, to je slušná porce, nicméně já jsem se příliš nesmířila se skutečností, že název akce nese 100 JK (koeficient nekoeficient) a my bychom měli ujet méně. Na stejnou strunku jsme si brnkli s Jaroušem a tak vznikla následující inovace pro náruživé cyklisty :

Je fakt, že z povzdálí naše počínání sledoval snad každý, jako náruživí cyklisté jsme ale zůstali sami. Náš vytčený cíl jsme se ovšem rozhodli dodržet. Po pár deštivých dnech bylo sice sobotní ráno poněkud mlhavé až mrholivé, ale ptáci zpívali z plna hrdla, což bylo neklamným znamením, že bude krásný den tak, jak jej předpovídaly rosničky ze všech sdělovacích kanálů. Přesto jsem, pro jistotu, nejprve vyjela směrem k nádraží a pak teprve jsem zavolala Vpepu s ujištěním, že nehodlá akci zrušit. Byl v posteli a hodlal…

Krátce po osmé jsem nastoupila do vlaku na Hlavním nádraží, oznámila jsem Jaroušovi, že jsem ve druhém voze a očekávala jsem jeho přistoupení na Hostivařském nádraží.

V Hostivaři sice Jarouš úspěšně přistoupil, nicméně setkali jsme se až v Říčanech. Byla jsem ve voze třetím…

Přesně podle plánu jsme před devátou vyjížděli z nádraží v Říčanech a zamířili jsme na Vyžlovku. Tady bohužel nebylo jiné varianty než jet po hlavní.

Nutno říci, že bylo naprosto úžasné ráno. Mlha se již pozvolna roztrhávala a oparem se prodíraly paprsky ranního slunce a ze všech sil se snažily zahřát vše na co se jim podařilo dosáhnout.

Zkrátka ač jsme museli po silnici, jelo se nám úžasně. Teda až na to „plicní sanatorium“…

Vyžlovka

Dorazili jsme sem krátce po půl desáté a na tachometru jsme měli 10,10 km. Lepší než my byl akorát Jirka Kr. jr., který to vzal na kole rovnou z domova a nezkrátil si to ani metrem přes Prahu. No a sjížděli se sem i ostatní, takže jak nakonec vypadalo naše složení:

	Vr.
	Jarouš - touto akcí testoval super novou GPSku
	Jirka Kr. jr.  - dnešního dne zatím největší cyklistický šílenec s dobrými 35 km (neukázněně neměl tacháč, takže svůj výkon nemohl ničím doložit, nicméně v análech BBCC byl zapsán)
	2x Vaňci
	Věra a Jarda Jedličci
	PeDorky
	Pekki
	Brč
	Brzi
	Jirka Kr. sr.
	Lenka
	Rajče

a na poslední chvíli (jak jinak) přijeli ještě:

	2x PP
	Blanka I. - tu PP přivezli jako kámošku, která BBCC našla na webu a navrhla Pospíšilákům, že by se mohli zkusit k téhle skupině přidat, což PP nebylo proti srsti J. A navíc ji Dorka ihned odhalila jako Blanku Zmeškalovou I., tedy jako svoji první (a poslední) exšvagrovou - jo, jo, přece jenom je ten svět neuvěřitelně malý.

… celkem 18 lidí…  

Krátce po desáté jsme konečně vyjeli. První část cesty vedla vysloveně s kopce, takže jsme poměrně rychle dojeli do Jevan a pak dále na Hradec a Stříbrnou Skalici. Cestou jsme se kochali vším možných, ale naprosto uchváceni jsme byli statným jelenem a stádečkem laní, které se popásali v blízkosti silnice. Tohle se hned tak nevidí. No a také sluníčko se snažilo ze všech sil ukázat sílu svých paprsků, ale ranní ziminka přece jenom některým zalezla za nehty. A tak těsně před Stříbrnou Skalicí došlo k rozdělení družstva - drobná skupinka se pod záminkou nutnosti navštívit WC rozhodla využít pohostinství kiosku u rybníka a u stolečků na výsluní dali čajíček, gročík a pivo. My ostatní jsme pokračovali dál s tím, že se všichni sejdeme v Sázavě.

A jak bylo stanoveno, tak se i stalo. Ve Stříbrné Skalici nás Pepča upozornil na historickou část města a bývalou radnici a pro srovnání i na urbanistickou stavbou radnice nové. Hrozný kontrast. Ach jo, to je až neuvěřitelné, jaké „okázalé“ hrůzy „jsme“ dokázali v minulém století vybudovat pro naše „lepší zítřky“.

No a ze Skalice do Sázavy to v podstatě jelo samo - proti proudu řeky a přitom pořád s kopce. Nikdy bych nevěřila, že Vpepa dokáže dostát svému slovu J.

V Sázavě si Pepča nejprve nechal jakýmisi kolemjdoucími doporučit hospodu a pak jsme jeli navštívit Sázavský klášter. To musela být kdysi vskutku impozantní stavba. Dojela nás tu i odloučená sekce a tak jsme klášter nakonec shlédli společně, s Dorkou a Věrkou jsme se pokusily najít na věži bývalého kostela 3 hvězdy pro splnění jednoho přání (našly jsme jen dvě), nakoukli jsme do zahrady na odkryté základy já už nevím čeho 4-stranného a za zvuku zvonů, oznamujících dvanáctou polední, jsme sjížděli k doporučené hospůdce „Za vodou“.

Hostinec „Za vodou“

	těžko říci, čím jsme byli doporučujícímu mladému páru nesympatičtí, ale pomstili se nám slušně. Tahle hospoda, to byl jeden velký prů… průšvih.
	interiér hostince byl velmi příjemný a lahodil oku i duši. A rovněž tak nabídka jídelního lístku. Tím to ovšem končilo…
	pro urychlení jsme všichni vybírali z hotovek. Nakonec jsme na ně čekali přes hodinu a mám pocit, že jsme je dostali „tak brzo“ jen proto, že jsme se rozčilovali.
	no, abych zase nekřivdila, tak polévky (kromě mé v chlebu) byly dodány téměř obratem.
	náš číšník byl brigádník (možná ještě učilištěm povinný) a stejně jako byl nešťastný on z nás, my byli nešťastný z něj. Jo, jo, není nad to, když se šetří na personálu…
	dotyčný mladík dokázal nasekat neuvěřitelné chyby v objednávkách, takže náš jeden stůl musel kompletně celý přeobjednat, mě objednal zabijačkový guláš v chlebu místo polévky v chlebu a některým objednal to, co už dávno došlo. Díky tomu nakonec Brzi dostal řízek, který jsme mu původně jako nehotovkový zakázali, protože došlo kuře a Pekki dostal tlusté koleno místo krkovice.
	Jedla se z toho všeho dost rozohnil a nechal si zavolat vedoucího v důsledku čehož Pekki dostal zdarma ještě plátek libové kýty a pro všechny dohromady jsme dostali 6 kousků buchty (prý už jí víc nemají).
	taktně již pominu fakt, že medovina nabízená jako „hit podniku“ byla konzistence nemedovinné a chutnala jako silnější voda se šťávou, po celou dobu se nám nedostávaly příbory a nabídka všemožných káv (hlavně latté a mocaccino) byly jen nabídkou v letáku na stole.
	hlad celého osazenstva našeho stolu byl tak silný, že když jsem konečně vybojovala svoji polévku v chlebu, nikdo u stolu skývou nepohrdnul.
	zkrátka a dobře - jakoukoli pověst tohoto zařízení nezachránila ani rádoby vtipná a flirtující vrchní. Na nás po té více jak hodině hladovění působila spíše trapně. Pokud se tedy chcete mít dobře, hostinec „Za vodou“ vynechte i kdyby vám hrozila smrt hladem. Název totiž není odvozen od polohy zařízení „za vodou“, ale značí, že majitelé jsou těžce „za vodou“ a tudíž jsou jim jídla chtiví pocestní naprosto ukradení.
	…ale pivo měli dobrý…

Ze Sázavy jsme to vzali kolem rodného domu Voskovce (přes stromy ale stejně nebyl vidět) a začali jsme stoupat k občerstvení u Veterána. Stoupání bylo vskutku výživné a navíc nás čekalo v občerstvení u Veterána „nepříjemné překvapení“. Paradoxně se tentokrát projevila nepříznivě pečlivost PeDorek, neboť když tuto trasu průzkumně před týdnem či dvěmi projížděli, tuto osvěžovnu vyškrtli ze seznamu použitelných, protože tu de facto nenabízeli nic. Že jde ale o „zimní spánek“, to majitelé PeDorkám zatajili, takže teď přišli o kšeft neboť my jsme už jen s otevřenou pusou zírali na liduprázdné posezení venku a nasávali jsme vůni všemožných pochutin z udírny. No, příště už budeme chytřejší.

Od Veterána jsme to sjeli po silnici do Benátek a pak lesem po ZTZ do Krymlova. Za Krymlovem jsme hodnou chvíli čekali na Jirky Krejčíky s Lenkou - Jirka jr. píchnul a za pomoci Jirky sr. měnil duši. Jak sami po sléze přiznali, chvílemi to vypadalo na otcovraždu, chvílemi na synovraždu, ale duši nakonec vyměnili.

Dál jsme to vzali kousek přes pole do Bulánek, pak na Brník a před pátou jsme zasedali v cukrárně v Kostelci. Tady Vpepča, pod vlivem kávy a dortíčku, zinovoval trasu - navrhnul ještě zajížďku kolem Jeleního potoka, což jsem uvítala zvláště já s Jaroušem, protože naše stovka brala se zatím ujetými kilometry pozvolna za své. Prodloužení nevyužili pouze PP s Blankou I. a Jirka sr. s Lenkou, kteří co nejkratší cestou odjeli směrem k Vyžlovce.

My ostatní jsme vyjeli po žluté podél Jeleního potoka. Je fakt, že Vpepča měl tuto cestu ve své mapě značenou jako cyklostezku, ale toho znalce, který to takto označil, bych chtěla vidět. Anebo raději ne…

Počátek byl strmě s kopce, ale šlo to. Pak přišla lesní cesta, což bylo také v pohodě a velmi příjemné, ale jen do chvíle, než se cesta ztotožnila s korytem Jeleního potoka. Na druhou stranu jsme měli možnost poznat krásy crossu, posílit si ruce při tlačení a užít si bahna do sytosti. Přece se nevrátíme domů čistý…

Po ŽTZ jsme dojeli do Přehvozdí, kde jsme se osvěžili v hospodě. A pak jsme zjistili, že co se týká turistického značení, nadále se mapa poněkud liší od skutečnosti. V důsledku toho jsme vyjeli na silnici v jiném místě než určovala kartografie a zjistili jsme to až u cedule obce Zahrady, kam jsme vůbec neplánovali jet. Až doma jsem při podrobném ohledání mapy zjistila, jak byla ŽTZ přeznačkována a kudy jsme to vlastně jeli. O původu MTZ a ČTZ, které jsme křižovali, jsem ale z mapy nevyčetla vůbec nic L. Tvůrci map by rozhodně měli vracet „bludné“ !!!

Je fakt, že většina nebyla návštěvou obce Zahrady nadšena, odmítla další experimenty a raději se po silnici vrátila a již správně vystoupala dokopec do Doubravčic. Já s Jaroušem a Jirkou jr. jsme ale tuto okliku využili k nachrtění dalších kilometrů neboť nám svitla naděje, že kýžené stovky přece jenom dosáhneme. Do Doubravčic jsme pak zvolili pozvolnější cestu po hřebeni.

V Doubravčicích jsme se naposledy pozdravili se „šedesátníky“, přesvědčili jsme Jirku jr., aby nepohrdnul odvozem Brziho a se stavem cca 75 km na tachometru jsme se vydali s Jaroušem ku Praze. Bylo kolem sedmé a před námi bylo dobrých 25 - 30 km. A slunce mělo zapadat v 19,47 - kolem půl deváté tedy nastane tma, takže do té doby jsme potřebovali najet co nejvíc.

Z Doubravčic jsme vyjeli po cyklotrase Masojedy - Hradešín - Škvorec - Dobročovice - Květnice - Sibřina - Koloděje - Dubeč - Hostivař - metro Skalka. Je to až neuvěřitelné, ale celou dobu jsme jeli s kopce (kromě lehké vlnky v Kolodějích a v Dubči) a díky tomu jsme to neuvěřitelně kalili. Zastavili jsme se jen dvakrát a to vlastně jen proto, abych si obrátila mapu v mapníku.

A jaký byl podvečer na silnici ?!? Na jednu stranu nádherný - duše romantika by si přišla na své. Ovšem naše romantické duše jen s hrůzou sledovali, jak neuvěřitelně rychle se slunce mění v obrovský červený kotouč, který se ještě rychleji blížil k obzoru, až se za ním ztratil docela a nad Prahou po něm zbyly jen večerní červánky barvící oblaka do rozličných odstínů červené, modré a fialové. A pak náhle přišla tma…

Ovšem to už jsme byli v ulicích Prahy a Jarouš naštěstí znal cestu k metru i po tmě - já osobně bych byla ztracenější víc než v hlubokém lese. Poměrně rychle jsme projeli Dolní Měcholupy a Hostivař na Skalku. A přesně ve 20,30 jsme stanuli u metra.

Závěrečných 25,6 km jsme zvládli za neuvěřitelných 1,5 hodiny !!! a naše tachometry ukazovaly 103,5 km !!! Hurá !!! Stovku jsme měli v kapse a když jsme k tomu ještě připočetli dojížďky z domova na nádraží a zpět k domovu od metra, tak měl Jarouš najeto celkem asi 109 km a já asi 113. Pokud ale uvážíme, že i z plánovaných Vpepčových 60-ti km bylo nakonec více jak 70 km, myslím, že z nás nezpáprdovatí nikdo.

Takže šlapej dál !!!
Vrstevnice
V Praze dne 99. ledna 2003

P. S. …a v neděli Jarouš lyžovat nejel…

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 26.12.2003 22:06