pátek

Klasicky jsme se sjížděli - tentokrát na Hájenku do Krkonoš. A poslední klasicky přijel Pfyzik, klasicky před půlnocí, ale tentokrát neklasicky se mnou. A za pozdní příjezd jsme „trest“ už nedostali večeři (ale stejně jsme neměli hlad - teda Pfyzik možná jo). A spát šli poslední kolem půl druhé, ale vůbec se nám nechtělo a bylo to jen pod tvrdým nátlakem pana domácího…

Zúčastnění:

• PeDorky

•  3x Valaši

• Oajové

• Toni + Radana + Judy

• Jirka Kr. sr.

• Jitka Špillda + Kuba + Kristýna

• Vr.

• Pfyzik

…celkem 15 lidí + Judy…

Pro lepší přehlednost KDO-KOLIK přikládám raději tabulku:

Ráno se vstávalo kolem osmé a v 9,30 byla snídaně = čaj + pár (tedy dva) plátků eidamu + pár (tedy dva) plátků gothaje + (dvoukůrkový) chléb + džem (dobrý) + jakýsi margarín neznámého původu všeobecně zvaný „ropa“.

Nicméně požil to každý z nás a zdá se, že jsme to i všichni přežili. Já jsem si navíc ještě mázla chlebík sebou na cestu neboť Vpepa utrousil cosi o tom, že oběd jest ohrožen. Je fakt, že jsem zpanikařila zbytečně, nicméně tento chleba, vezený přes devatero kopců, se pak velmi šiknul kolem půlnoci.

Valná většina přišla na snídani dost zmrzlá - v pokojích na severní straně byla prý příšerná zima. No, bylo na obyvatelích těchto pokojů vidět, že se jen pomalu rozehřívají. Snídani pak značně oživil Jirka Kr. sr., který zrána vylezl na zápraží, obhlédl daleké okolí a přišel s tím, že je tam tak nádherně, až je vidět zasněžená Šumava…

Je fakt, že Jirka Kr. sr. si to rozmluvit nedal a ti, co jim byla zima, se alespoň definitivně rozehřáli.

Dost rozdílné názory ale byly na téma sobotní počasí. Někdo sice tvrdil, že bude hezky, ale vzhledem k tomu, že venku byly 3° C a začal polétávat sníh, navíc poněkud vodorovně, začali jsme ze svých tašek tahat čepice, zimní rukavice a celkově jsme se připravovali na to, že dneska se rozhodně opalovat nebudeme. Absolutně nikoho ale nenapadlo, že by se snad nikam nejelo. A jestli snad někomu s touto hříšnou myšlenkou křivdím, tak je alespoň fakt, že ji nevyřknul nahlas.

Kolem 9,30 jsme vyjeli do Strážného - někdo jel autem, někdo na kole. Nejel akorát Toni, který dnes děla garde Judy a naplánoval si s ní pěší výlet na vrcholky Krkonoš.

Ve Strážném na nás čekal už Mlp s Magdou - bylo vidět, že přijeli z Prahy a nemají absolutně žádné ponětí o teplotě na horách. (Je fakt, že v Praze se dneska odpoledne teploty vyšplhaly až ke dvacítce.) Oba byli v kraťasech a na svém oblečení nehodlali absolutně nic změnit. Dost dlouho se tvářili statečně, nicméně ještě před startem Mlp obalil svá kolena obinadlem - Magdu pak ponechal na pospas zimě s tím, že obinadla došla.

Měli přijet ještě Vaňci, ale ti totálně (a zcela zbytečně) vyměkli - místo nich přišla jen esemeska:

AHOJ RADKO REKNI PEPOVI ZE NEJEDEME NEMAM NA NEJ CISLO DIK HANA 28. 9. 2002 9:00

…celkem nás bylo 17 lidí + Judy…

…na kole nás jelo 16 + bez Judy…

Na dolním parkovišti ve Strážném jsme se dost dlouho vypravovali, oblékali, svlékali, dopumpovávali, atd. ale nakonec jsme přece jenom vyjeli (a v tom okamžiku spadnul Marcele řetěz - ať žije Murphy !!!). Ke Hříběcím boudám to bylo sice trošku do kopečka, ale pohoda. No a tady jsme narazili na závod „Krkonošská sedmdesátka“, která, bohužel, kopírovala naši trasu - jenže v opačném směru. Zprvu Vpepa podlehl panice s tím, že budeme muset učinit změnu našich plánů, nicméně organizátorům závodu ani trošku nevadilo, že pojedeme „proti“, takže jsme vyrazili.

V protisměru nás míjeli závodníci a nebyla to rozhodně žádná sranda. Já osobně jsem nabyla názoru, že masové akce tohoto závodního typu nejsou rozhodně to pravé ořechové. Zvláště když nás ještě Jarouš ujistil, že proti Králi Šumavy byl tohle jen takový lehký odvar (hlavně co se terénu týká). Z počátku nás míjeli skupinky cyklistů, či spíše cyklomaniaků - všichni byli oblečeni ve slušivých drezíkách a závodili ve skupinách. Míjeli nás poněkud vyšší rychlostí, kterou bez problémů udržovali kopec nekopec. Blázni… Pochybuji, že vůbec věděli kudy projeli…

Pak nastala etapa průměrných - ti již výrazněji ubrali na rychlosti a rovněž oblečení bylo voleno poněkud střídmější. Skupinky navíc mezi sebou již konverzovali a nejako ti chrti před nimi, co ze sebe vyráželi maximálně „hop, hop, hop“. Tady už bychom se chvílemi i mohli zařadit. No a pak přišla sorta těch normálních, kteří si to přišli zajet jen tak rekreačně. Prostě pohoda, klídek, hlavně když se můžu rozhlédnout i po okolí.

Pozvolna jsme nabírali výšku aneb jak řekl Vpepa: „Pořád jedeme s kopce, až se ocitneme na vrcholu.“ Jen nějak opominul ty dva výživné dokopečky. Je ale fakt, že „na vrcholu“ jsme byli každou chvíli, protože místy se nám otvíraly nádherné pohledy na okolní hřbety hor a na údolí pod námi. Navíc nám počasí přece jenom popřálo trochu toho sluníčka, takže bylo celkem příjemně, i když rukavice a čepice s čelenkami se rozhodně snesly. Asi 5 km před Hříběcími boudami nás pak opustil Mlp s Magdou - v jejich kraťasech jim bylo už takové „horko“, že je nebavilo postávat na různých vyhlídkách a raději volili co nejrychlejší cestu k Tetřevím boudám, kde na nás u horkého čaje počkali.

A jak nás tak míjeli závodníci Krkonošské sedmdesátky, neustále jsme čekali, kdy se objeví Peki s Mílou, kteří se rovněž účastnili. Kdo to někdy zažil ten ví, že je dost těžké rozeznat, kdo vás míjí. Šok pak zažila Dorka, když jí míjela skupinka chrtů, ze které se jen ozval hlas jakéhosi mladého muže: „Ahoj Dorko!!!“ a peloton zmizel za zatáčkou. Marně Dorka přemýšlela, kdo to asi tak mohl být - nevymyslela to. Až v neděli Peki utrousil cosi o tom, že synátor Honza jel s těmi mladšími (a rychlejšími) a že hlásal cosi o tom, že zdravil Dorku.

A viděli jsme ještě Markétu (co s námi byla na Korsice) a díky ní jsme konečně na 100% mohli říci, že to jedou i ženský - i když těžko říci, neboť Jirka Kr. sr. to komentoval slovy: „Cože, to byla Markéta?!? Copak to je ženská?!?“

Kousek před Tetřevíma boudama, na Rejdišti, jsme konečně potkali Pekiho a Mílu, kteří jeli „seniorskou variantu“. Nevím, kolik toho v tu chvíli měli najeto, ale vypadali, jakoby už jeli druhé kolo…

A že tenhle závod není žádná legrace, toho byl jasným důkazem Míla, který jel dokonce i v přilbě !!! Dodnes jsem pochybovala, že ví o tom, že něco takového existuje, natož aby to vlastnil a ještě navíc si to posadil na hlavu. Prý ho ale kvůli tomu nechtěli pustit na start a vraceli jej do hotelu (ale třeba se jim jen nelíbil Mílův sestřih na 2 mm).

Tetřeví boudy

Odpočinek, teplý čaj a obídek. Docela jsme si pochutnali a bylo toho i dost, jen Marcela dostala Jirkovo kuře plněné nivou a on její smaženou nivu. A to na to ještě čekal ze všech nejdéle.

Kolem druhé odpolední jsme s plnými bříšky zase sedli na kola a pokračovali jsme dál.

Teď jsme se konečně vysápaly přes ty skopce na vrcholky hor a tudíž nás čekala nádherná hřebenovka. Sluníčko svítilo a hřálo, co mu síly stačily. A sem tam jsme potkali ještě nějaké ty zbloudilce hledající závodní trať. No a jen co jsme vyjeli, měla problémy s kolem Radana - zase se jí při řazení prapodivně ohnulo středové kolečko. Oprava byla ve stylu „pec nám spadla“ = dala do toho dvě rány a bylo to hotovo…

No a když už jsme jeli po hřebenech, tak jsme se, samozřejmě, zase kochali pohledem - bylo vidět až…no prostě až na Šumavu… A kdo se nechtěl zabývat tím, co se to tyčí za kopec támhle a třpytí za střechy tuhle, ten se pásl na borůvkách. A že jich tu rostlo požehnaně.

Klecanda

Tenhle penzión s restaurací původně kdysi patřil JZD Klecany. Ovšem po tomhle JZD mu zbylo jen to jméno. My jsme se tu zastavili na kávičku a borůvkový koláč. A bylo tu velmi příjemně. Byla nejen kávička, dali jsme i nápoj zvaný „Méďa Bóďa“ či „Krakonošovy kapky“. Obojí bylo velmi dobré. Jen Jirka Kr. sr. nechtěl čokoládu z pytlíku a dal si z pytlíku radši čaj. No a koláč byl borůvkový a pak už jen ovocný a byl prohřátý z trouby a byl cukrovaný a snědli jsme ho snad celý plech.

Komu se nechtělo sedět u stolu, ten si mohl strčit kulečník a někteří pánové pak využili možnosti focení s rozličným parožím. Jo, jo, není dvanácterák jako dvanácterák…

Je ale fakt, že zdejší stěny nebyly zdobeny jen tak nějakými trofejemi. Některé byly poněkud zmutované buď od přírody (např. 3 parohy apod.), či od lidí (liščí hlava s velikonočním kačátkem v hubě).

Klidu jsme si ale užívali jen do příchodu dalších návštěvníků - cyklistů. Jakýsi Kamil, vida vícepočetnou skupinu, se ihned začal dožadovat, zda není přítomen lékař. Prý sjel ze schodů, buchnul sebou a bolelo ho rameno. Po radách/neradách ho nechala Dorka vzpažit (což mu šlo velmi dobře) a pak si sním šla Jitka Špillda, v tuto chvíli rozhodně nejzkušenější člen našeho týmu přes zlomeninu klíční kosti, ukazovat jizvy za roh. Nám ji pak ukázala večer a fakt to stálo za to. Jak to dopadlo s Kamilem, to netušíme dodnes, ale jestli se fakt nechal zavést do nemocnice ve Vrchlabí a nad hlavou mával průkazkou VZP, pak si myslím, že ošetřen nebyl… No, ale snad to všechno přežil bez větší újmy.

Z Klecandy to pak už byl jen skok na parkoviště do Strážného, kde jsme zanechali řidiče a ty, kteří pro dnešek měli kola již tak akorát. No a drobná skupinka  = Vpepa, Dorka, Radana, Vr., Jirka Kr. sr. a Jarouš (šťastně se zbaviv Mrečka na ohonu) jsme se vydali na Hájenku po svých. Nebylo to zase až tak strašné, šlo o to přežít akorát ten jeden asi 200 metrový dokopec s téměř kolmým stoupáním. A ten teda byl…

Na Hájenku jsme dojížděli mezi pátou a šestou - to podle toho, jak se kdo vezl. A následovala, samozřejmě, klasická zábava - sprchování, pospávání,  odpočívání…

Téměř současně s námi dorazil na Hájenku i Toni s Judy. Došli až pod Sněžku, zažili slunečno, mlhu i vichr, čemuž odpovídala i Toniho do ruda větrem ošlehaná tvář a Judy totálně ucapkané pacičky, a to všechny čtyři.

cca 19,00 - večeře. Byla domácí zeleninová polévka a plněné papriky s knedlíkama.

A večer… No prostě jako vždy. Jen dnes se podařilo panu domácímu zahnat nás do pelíšků již před půlnocí.

neděle

Dneska to byla vysloveně pohoda - prostě taková nedělní odpočinková trasa.

Ráno jsme se zabalili, nasnídali (kromě obligátního salámu, sýru, marmelády a ropy byla skvělá pomazánka z uzeného sýra) a pak jsme se vypravili na cestu.

Jitka Špillda s Kubou a Kristýnou zamířili na Prahu a tak nás zbylo

…14 lidí + Judy…

No a z nás ostatních se vymanila dámská skupina (Vr., Dorka, Radana, Edita a Marcela), která se rozhodla jet na kolech již z Hájenky. Teď jsem velmi ocenila, že jsem nepohrdla Pfyzikovým povozem a tudíž jsem nemusela řídit.Počasí dnes bylo poněkud přívětivější - nefoukalo a teploměr ukazoval krásných 6° C.

Řidiči na nás počkali ve Vrchlabí, kde jsme naložili kola a vyjeli jsme na Benecko. Díky mé dezorientovanosti v mapě jsme však z Vrchlabí vyjížděli na dvakrát, ačkoli jsme původně stáli na tom správném výjezdu. Jo, jo, není každý den posvícení…

Benecko

Celkem rychle jsem se vypravili na kola a krátce před výjezdem nás dojeli naši slavní závodníci z Krkonošské sedmdesátky Míla a Peki. Evidentně si mezi nás přijeli srovnat své narušené cyklistické ego.

Krátce po jedenácté jsme vyrazili směr Horní Mísečky.

Občerstvení Na rovnice

Tak to tu ještě nebylo. Již po třech kilometrech hospoda a dokonce jsme měli povolené občerstvení. Opět jsme tu objevili roztodivné nápoje jako Pumelenice (0,5 dl griotky + 0,5 dl rumu + 1,0 dl horké vody) či Krakonošova krev (0,5 dl fernetu + instantní čaj cassis + horká voda). K tomu jsme přikousli koláčky a Jirka Kr. sr. se nechal zlákat steakem na roštu. Steak byl sice menší než přiložený chléb, ale Jirka Kr. sr. si rozhodně pochutnal. My ostatní jsme si alespoň naladili chuťové buňky s tím, že se tu zastavíme cestou zpět.

Po důkladném odpočinku jsme se zase vydali dál. Nejdřív kousek po asfaltu a pak jsme se vydali cyklotrasou vedenou lesní cestou - jaký tady byl cyklistický provoz, to se teda hned tak nevidělo. Občas jsme měli pocit, jestli tu ještě nebloudí nějací bloudivci ze sobotní „Sedmdesátky“. A také jsme teď už začali nabírat výšku, ale než jsme stihli zaregistrovat, že stoupáme, měli jsme ujeto 7,5 km a byli jsme na Mísečkách. Byl to prostě takový pohodový nedělní dokopeček.

Horní Mísečky

Tak tady jsme dali obídeček. Vpepa prozkoumal obě dostupné hospody a pak nás nalákal do té horní, že prý tam mají česnečku - jak také jinak. Je ale fakt, že ji propagoval i Pfyzik, který tvrdil, že tuhle dolní vyzkoušeli už v zimě s Vaňkem a že tu mají hnusný pivo.

No a neodpustím si, abych se na tomto místě nezmínila o Marečkovi (chlapče, až jednou budeš umět číst, pak následující řádky neber jako pomstu, ale vem je, prosím, jako satisfakci. A jestli to nepochopíš hned, tak to pochopíš, až budeš mít jednou svého Marečka). Zkrátka Mareček nevydržel čekat v sedle kola až Vpepa oběhne všechna restaurační zařízení a jakmile Jarouš zastavil, sesednul. Jarouš využiv odlehčeného ocasu, ihned vyrazil směrem k horní restauraci, což ovšem Mareček nesl velmi těžce a rozeběhnul se s křikem „Jardo zastav!!!“ za svým vodičem. Jarouš ovšem tentokrát nevyměknul a nezastavil, čímž okamžitě získal naše sympatie. A když se Mareček zastavil s brekem, že Jarouše nemůže dohonit, jednohlasně jsme zvolali: „Jarouši přidej!!!“

No, nebylo to od nás hezké……ale bylo to příjemné……fuj, já jsem ale hnusná……doufám, že polehčující okolností jednou bude, že jsem upřímná……ale když toho kluka nenaučíte číst, ani mě to vadit nebude……nebo mu to alespoň nedávejte přečíst……prosím……

No, ale zpět k obídku - Oajové dost rychle vyměkli a v zoufalství, že tady budou čekat na jídlo neskutečně dlouho a v naději, že tam bude ještě polévka, se přesunuli do dolní hospody. Polévku ale nedostali ani tam a časově to vyšlo na stejno. Ale alespoň mohli okusit jinou kuchyni. Jednoznačně jsme si ale všichni pochutnali.

No a pak už jen zbývalo najít běžkařskou cyklotrasu, což se nám poměrně rychle podařilo a to i bez bloudění, po které jsme víceméně s kopce sjeli zase až k občerstvení Na rovince. A zase byla Krakonošova krev, a zase byla Pumelenice, a zase byla kávička a zase bylo pivo, jen na steaky už jsme moc chuť neměli, ale sem tam jsme dali klobásku na grilu, ke které ale už nebyl křen. Ale stejně byla dobrá.

No a z Rovinky to byly k autům už jen 3 km a to opět téměř s kopce. Prostě nádhera. Najet v Krkonoších za den více jak 30 km převážně s kopce, to mi přijde naprosto geniální. Pepčo, za tuhle trasu by jsi zasloužil metál. Tak šlapej dál!

V Praze dne 4. října 2001
Vrstevnice

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 25.10.2002 09:38