Středa
10. července - zahájení dvoudenního přejezdu
Haugastol - Flåm
Rekapitulace celého dvoudeňáku:
ujeto: busem = první den = 425 km, druhý den = 209 km
kolmo = 82,6 km (první den = 52,1 km, druhý den = 30,5 km)
čistý čas: první den = 4:01, druhý den = 1:48
prům. rychlost: cca 13,7 km/hod.
trasa: první den
busem = Gjeilo kemp - Lom - Geilo - Haugastol
kolmo = Haugastol - Finse - Hallingskeid
druhý den
kolmo = Hallingskeid - Myrdal - Flåm
busem = Flåm - Geilo - Austbygd (rjukan), kemp Sandviken
počasí: první den polojasno, druhý den nás stihnul pěkný slejvák, teplota do 15° C
Budíček byl skutečně v 6,00 !!! Celou noc pršelo, takže ráno bylo dost mokro. Nicméně balili jsme a balili jsme a balili jsme. V 6,30 jsme udělali jen krátkou pauzičku na snídani = 3 kolečka salámu + sýr trojhránek + klasika. A pak jsme zase balili a balili a balili.
Původně byl plánován odjezd v 7,00, ale nějak se to všem vymklo z rukou, či spíše z balení, takže jsme se o pár desítek minut opozdili. Z kempu jsme vyjeli v 7,40.
Přejezd busem byl i tentokrát dost zdlouhavý. Stoupali jsme do hor a sjížděli jsme z hor, jeli jsme v mlze a bez mlhy, projížděli jsme přes kamenné pláně se sněžnými poli i lesy s potůčky a jezery. Pak byla ještě učiněna zastávka v marketu v Geilo, no a za okamžik už jsme byli v Haugastolu, kde byl výsadek. A kolem druhé odpolední jsme odjeli podél jezera na další dvoudeňák. Bylo příjemně chladno a svěže, ale dalo se bez problémů jet i v kraťasech. Tentokrát se dvoudeňáku zůčastnili úplně všichni.
Na tento dvoudenní přejezd jsme obdrželi místo itiku, jen okopírovanou mapu. Zabloudit se totiž nedalo, protože se jelo po cestě zvané Rallarvegen podél bývalé a současné horské železnice Haugastol - Myrdal - Flåm, podél níž vedla i cyklotrasa.
Co
se psalo v propozicích:
Příroda
Trasa vede
přes největší evropskou horskou plošinu Hardangervidda. Nabízí bohatou
rozmanitost fauny i flóry během krátké sezóny, kdy zde není sníh (červenec - září).
Přesto se může stát, že budeme muset překonat více či méně sněhových polí,
které na cestě stále zůstávají. Cestování od východu k západu je
vzrušujícím zážitkem. Horská krajina a směr vodních toků se postupně mění.
Venkov, kterým projíždíme z Haugastolu do Finse, je velice příjemný a
svahy nejsou příliš prudké. Mohutný ledovec Hardangerjokulen tvoří dominantu
celé trasy a výrazně ovlivňuje i místní klima. Pravděpodobně bude často zahalen
v mlze nebo může být příčinou dešťových srážek. Když dosáhneme západní
strany, krajina nám nabídne úplně nový život, stávající se ještě více
dramatickým s proudícími vodopády a strmými horami. Trasa z Myrdalu
má 21 ostrých zatáček a sestupuje 800 metrů do Flamsdalského údolí.
Kultura
Bergenská
železnice byla obrovským evropským projektem, technicky i finančně velmi
náročným. Byla dokončena roku 1909. Navvies´Road začala fungovat roku 1989 jako
zásobovací dopravní cesta pro materiál potřebný na stavbu železnice. Úsek
z Haugastolu do Flamu je kulturně velmi bohatý. Jako pozůstatek výstavby
silnice a provozu železnice zde zůstalo množství staveb (domy hlídačů, dozorské
boudy, dělnické domky), ale uvidíme zde i vysokohorské mlékárenské farmy a
můžeme navštívit i muzeum (Rallarmuseet ve Finse nebo Flamské železniční muzeum
s modelem železničního centra ve Flamu).
Vysokohorské
mlékárenské hospodářství zanechalo známky na venkově v podobě malých
skupin budov, chodníků a otevřených trávníků.
Tuto
trasu přes hory projíždí každý rok během krátké sezóny 14 až 16 tisíc cyklistů.
Doporučené typy kol
Zejména
s ohledem na štrkové úseky je vhodné použít horská kola s terénním
vzorkem s dostatečným rozsahem převodů.
Ubytování
Máme
na výběr zaplatit si hotelový pokoj nebo využít možnosti volného táboření
v přírodě. Druhá možnost nám umožní více splynout s místní drsnou
přírodou, ale musíme tomu přizpůsobit vybavení, které si na cestu vezmeme. I
v letních měsících může být počasí extrémně tvrdé.
Stupeň obtížnosti
Trasa
klade vyšší nároky na techniku jízdy než na fyzickou kondici. V některých
oblastech buďte pozorní, na sněhu byste mohli dostat smyk. Také kamenité úseky
projíždějte s nejvyšší opatrností. Jsou zde i jiná místa, kde musíte dávat
pozor. Na sestupu do Flamského údolí je důležité hlídat brzdy před přehřátím.
Haugastol - Finse = 0 - 25 km
Na této první části nebyla železnička až
tak markantní. Impozantní a naši pozornost poutající byla horská říčka divoce
protékající údolím k němuž co chvíli stékali další a další divoké horské
potoky z okolních hor. Síla vody byla nebývalá, nicméně každý jsme si
drželi svou cestu a ve vzájemné úctě jsme se míjeli. No a pozvolna jsme
stoupali k městečku Finse, rychle zmizeli stromy a zeleň a my jsme se zase
ocitli na nekonečných kamenných pláních. Ale i přesto to byla nádhera a po štěrkové
cestě se jelo naprosto pohodově. Kousek před Finse jsme měli možnost shlédnout
ledovec Hardangerjøkulen. Viditelnost ale byla dost snížena, takže pro
nás byl ledovec vlevo od cesty tam, co byl ten mlžný opar a sem tam prosvítala
nádherná blankytná modř ledu.
nahoře:
...drsná leč krásná - myslím přírodu, ale vlastně proč ne i Editu :o)...
vpravo:
a to je on - majestátný ledovec skrytý v mlžném oparu...
Finse, to bylo
takové zvláštní městečko. Pár domků a nádraží. Všude kolem studeno, sychravo,
mlhavo, samé kamenní a led a sníh. Žít tady, to chce rozhodně zvláštní a dost
tvrdou náturu. Já osobně bych tady bydlet rozhodně nemohla, nicméně ctím ty,
kteří se zde odhodlají natrvalo usadit. Ovšem takhle na chvilku se sem
kouknout, to ano, to rozhodně stojí za to.
...Jarouš
před muzeem ve Finse...
...přejezd
sněhových polí...
(Vr
a Vrčka, dole Marcela)
Finse - sedlo Hogste Punkt 1.384 m n/m =
25 - 36 km
Za Finse začaly přeháňky a sněžná pole.
Přešli jsme jich celkem 21. Z počátku to byla legrace, zvláště když
v Praze bylo nádherně s 36° C ve stínu. Postupně nás to ale přestávalo
bavit a občas to vyžadovalo i něco adrenalinku, protože namrzlý sníh dost
podkluzoval. Navíc přejet kolmo se ta zmrzlá voda, co si říkala sníh téměř
nedala - přes sněžná pole jsme museli kola nekompromisně vést, takže jsme
neustále sesedali a nasedali. A aby iluze zimy byla dokonalá, na jezeře pod
námi bylo možno spatřit ledové kry. Byl červenec a my jsme v kraťasech
zdolávali led a sníh. Ne, o tom se nedá vyprávět, tohle se musí zažít na
vlastní kůži. Pak je to „vo něčem“…
Všemi těmihle
přírodními úkazy a krásami tohoto úseku cesty se ale mohou kochat jen ti, kteří
projedou tuhle cestu po svých. Kdo zvolí jízdu vlakem, pak o tohle všechno
přijde, protože
v tomto úseku byla sněhem a ledem vlaková trať poškozena natolik, že byl
vybudován více jak 10-ti kilometrový tunel skalním masivem.
Ale zpět
k naší cestě. Pozvolna jsme dostoupali až k vrcholu našeho
dvoudenního stoupání - do sedla Hogste Punkt ve výšce 1.384 metrů n/m. Kam oko
dohlédlo, všude jen kámen, sníh a led. Navíc začalo klasicky poprchat, takže
nikdo se tu nezdržoval příliš dlouho a raději jsme šlapali dál. Odtud jsme
vlastně jeli s kopce až k busu. No, ale taková legrace, to zase
nebyla. Sice skopec, ale dal nám místy ještě dost zabrat.
sedlo Hogste Punkt 1.384 m n/m -
Hallingskeid - bivak = 36 - 52,1 km
Ze sedla jsme
skutečně jeli vlastně už jen s kopce a za Hallingskeidem jsme začali
hledat místo na nocleh. Společně s Valachama, BrJájema, Zdeňkem, Tomem, Martinou
Krajčovou, Oajema a Čihákama jsme zabivakovali na břehu jezera. U nohou nám
šplouchala voda, nad hlavami nám hučel vodopád a výhled na okolní zasněžené
vrcholky hor byl impozantní. A když jsme ještě u jedné z okolních chat
našli přístupnou kadibudku s výhledem na jezero a hory, co víc jsme si
mohli přát. No, je to fakt, mohli… vůbec bychom se nezlobili, kdyby bylo o
trošičku tepleji…
Jak jsme
zastanovali, věnovali jsme se přípravě čehosi teplého do žaludku a pak jsme se
zatajeným dechem sledovali Zdeňka a Tomáše, kteří se rozhodli vykoupat se
v jezeře, jehož teplota neměla daleko k bodu mrazu. Je fakt, že se
namočili. Zdeněk tam statečně vydržel o pár vteřinek déle než Tom, ale na obou
bylo vidět, že voda byla fakt studená… Ovšem ani drsné podnebí nezabránilo
výskytu komárů. Ty bestie byli i tady a opět ve značné přesile.
A jaká byla
noc?!? Buď už jsme si zvykli nebo snad opravdu v noci nebyla taková kláda,
ale paradoxně nám tu bylo tepleji než kdekoli jinde. Jen ten vítr. Co vítr,
vítr vypadá úplně jinak. Ten uragán, co nás v noci sužoval a nekompromisně
lámal tyčky od stanů, tak ten nám dal teda docela slušně zabrat. Ti co spali na
návětrné straně stanů byli v podstatě celou noc srovnáváni se zemí a celý
čas trávili tím, že se snažili kopuli stanu udržet alespoň v minimální
výši nad svým tělem. Spánek jim pak byl umožněn jen v pauzičkách mezi
jednotlivými a poměrně dlouhými větrnými nájezdy. Dnešní noc strávili
v klidu jen ti, kdož si chytře, či náhodně postavili svůj stan v závětří
nějaké skalky.
Pearles of Bloncka:
-
jen jsme
rozbili tábor u jezera, dojela nás s tím, že nemá kde spát, protože ti, co
mají stan jsou kdesi za ní a s vlezlostí svojí vlastní ihned oblížela,
kolikže nás ve kterém stanu spí. Nekompromisně jsme jí naznačili, že všechny
stany jsou plně obsazené. A když dojel Oaj a sdělil jí, že kluci bivakují cca o
1,5 km zpět, vzala kolo a s pláštěm vlajícím ve stylu lovce Pampaliniho odjela
opačným směrem = na Myrdal. Hleděli jsme s otevřenou pusou za ní, než její
vlající plášť zmizel za zatáčkou. Dlouho jsme si s ní ale hlavu nelámali.
Na druhou stranu ale byla jediná, kdo spal „v pruhovaných peřinách“, protože
s drzostí sobě vlastní v Myrdalu zaťukala na dveře jakéhosi stavení a
nebyla odmítnuta.
Norsko očima druhých…
Haugastol:
www.mujweb.cz/www/ojta/
Dagali - Haugastol – Flam
Do
dnešního dne jsme vstupovali s tím, že Norové to jezdí tři dny. Cestou jsme ale
přišli na to, že se buď strašně flákají nebo se kochají za každým rohem. Čekala
na nás příjemná cesta plná kopců (velmi pozvolných i krátkých), sjezdů
(dlouhých a někdy i velmi strmých), jezer (velmi rozlehlých , krásně modrých a
položených hlavně vlevo), sněhu (i vpravo) , železnice (v tunelu) a dobré
nálady. Odvázali jsme kola a vyjeli. Jeli jsme příjemnou, kamenitou, hrbolatou
a trochu zvlněnou krajinou. Kolem nás bylo jezero, koleje, hory a spousta
vodopádů. Na této trase bylo taky známých (alespoň pro někoho) 22 serpentin. Po
dlouhém sjezdu jsme už za deště (první norský pořádný), dojeli do kempu, a za
bubnování kapek do plachet stanů usínali. Abych nezapomněla, řidiči ten večer
slavili narozeniny a 2 000 000 ujetých kilometrů…
Hangerrvidda:
www.zzz.cz/cesty/
…Náhorní
rovinou Hardangervidda jsme jen projeli napříč, ale kamarádi tvrdí, že je
báječná na to vzít batoh a stan a vyrazit tam na pár dní pěšky. Na jejím
východním konci je městečko Gol, kde je bazén se skluzavkami, leč otevřený jen
do sedmi hodin (přestože opalovat byste se mohli klidně ještě v půl deváté -
pokud by ovšem nepršelo). Pokud se vám tedy stane totéž co nám, tedy že bazén
už bude zavřený když ho konečně najdete, potom se můžete alespoň podívat na
dřevěný kostelík. Je to však jen replika - originál si můžete prohlédnout ve
skanzenu v Oslo…
www.worldonline.cz/trav/trav_center_010529.348858.html
…Po
průjezdu hlubokými údolími porostlými zelení, autobus vyšplhá na náhorní
plošinu Hardangevidda, největší v
severní Evropě, která je kontrastem k zeleným hlubokým údolím a fjordům v
Norsku. Po většinu roku tady leží sníh a v letním období z něj jen místy
vykukují tmavé skvrny horniny. Občas působí jako měsíční krajina, ale má svoje
kouzlo…
Handargerjokulen- co praví
průvodce
Ledovec, který je svým vrcholem ve tvaru bílé čepice jednoznačnou
dominantou celé náhorní plošiny. Jeho rozloha činí 73 km2. Ze
severní strany je nejlépe přístupný od železniční zastávky Finse na trati Oslo
- Bergen, z jižní strany z některé obce na silnici č. 7.
Myrdal:
www.rsc.cz/hlen/norsko/norsko.html
Myrdal: Horská stanice. Nádherné údolí dolů. Doporučuji jít pěšky
dolů. Zpátky vlakem - finta Interrail - ušetřili jsme 50 NOK každý. Tip na
přespání - uprostřed Flamu, naproti kempu, pod parkovištěm.
Flam:
www.periskope.cz
…Konečná
stanice železnice Myrdal – Flam, tato železnice patří k hlavním norským
atrakcím. Vlak projíždí 20 tunelů spirálovitě postavených. Nádraží Myrdal leží
ve výšce 865 m, ale již po 20 km jízdy dosáhne vlak u Flamu úrovně mořské
hladiny. Spád dosahuje až 5,5%…
Čtvrtek
11. července - dojezd do Flåm a přejezd busem
na Rjukan
bivak - Myrdal = 52,1 - 57 km
Ráno nás nekompromisně vyhnal vítr a když jsme zjistili, že se hladina jezera z neznámých důvodů přes noc zvedla o dobrých 10 cm, ani jsme se moc nezdržovali vařením snídaní, jen jsme co nejrychleji zabalili a vydali jsme se dál.
Až do Myrdalu jsme projížděli nádherným úsekem cesty - jeli jsme kamenitou stezkou nad divokým horským potokem. Chladná azurová voda se valila v tříštivých napěněných vlnách skalnatým údolím a svojí přítomnost dávala neopomenutelně najevo halasným hukotem. Byla to drsná nádhera. Jen jsme si říkali, kde asi tak v tomhle byť nehostinném, nicméně impozantním kraji včera večer skončila Bloncka. Ale to už víme, že si našla pohostinství u domorodců v Myrdalu. Alespoň to tvrdila…
Myrdal - Flåm = 57 - 74 km
Myrdal, to už byla skoro civilizace. Z počátku to nevypadalo, ale bylo to poměrně velké městečko. No a z Myrdalu nás čekal ostrý sjezd s kopce - dost drsných 21 zatáček štěrkovou a kamenitou cestou podél vodopádu. Někdo to celé sjel, někdo (jako třeba já) to místy šel pěšky a Dorka tu ošklivě spadla a rozsekla si bradu.
Zatáčky nás svedly až dolů do údolí Flamsdalen, kde jsme chytili docela slušný slejvák. Teda jak tady lilo. Na nádraží k autobusu to byl ještě pěkný kousek a je fakt, že po tomhle slejváku jsme všichni dojížděli pěkně promoklí a zabahněný. Ale jak rádi jsme ten autobus viděli, i když nás čekala nepříjemná zpráva, že po pivu došel i rum a vodka. Sakra, kdo tu tolik chlastá ?!?
...sjezd z Myrdalu do údolí aneb
21 velmi nepříjemných zatáček...
K busu jsme dojížděli kolem jedné odpolední a všichni jsme si užívali sucha a čisťoučkých teploučkých nádražních záchodů a vůbec jsme se tak nějak aklimatizovali po dvou dnech strávených v divočině. A když ještě kdosi zjistil, že v přilehlém marketu mají velmi dobré a velmi levné jahody, nechybělo nám ke spokojenosti téměř nic.
Jen Dorka byla po svém úrazu poněkud v šoku, takže jí byla poskytnuta první pomoc ve stylu „5T“ a bylo rozhodnuto jet s její bradou na šití do nejbližšího zdravotnického zařízení. Je fakt, že i když Dorce nebylo nejlépe, jediné, co si uvědomovala zcela jasně bylo, že nechce ošetřit od doktorky Heleny, což nám několikrát důrazně zopakovala. Nechala na sebe sáhnout jen doktorkou Danou.
...vlakem jsme to sice nejeli,
ale i to může být nevšední zážitek...
Jako
poslední dojel přesně ve 14,00 (což
byla stanovená hodina srazu) Starý vlk. Ten chlap skutečně nepromarnil ani
minutku.
Ze všeho nejdříve se jelo do 8 km vzdáleného Aurlandu k doktorovi. Chvílemi to sice vypadalo, že k ošetření pojede Dorka se šerpicí Míšou a doktorkou Danou místním busem a my tu na ně počkáme, ale nakonec jsme jeli všichni, protože to bylo vlatně po cestě.
Ošetření Dorky trvalo neskutečně dlouho. Nejprve zde přítomný lékař vzal před ní někoho jiného a trápil ho dobrou třičtvrtěhodinu a ani ošetření Dorky nebylo jednoduché. Lékař zde byl totiž na zástupu, takže netušil, kde jsou uloženy jaké propriety a když všechno našel, málem zapomněl na anestezii. Prostě Dorka si užila své a je fakt, že mi rovněž, protože na její 4 stehy za 270 NOK jsme čekali více jak dvě hodiny.
...Dorčiny čtyři stehy...
A tak jsme s téměř tříhodiném zpožděním oproti plánu vyjeli v 16,45 směrem na Rjukan. Zase jsme jeli přes hory, opět jsme projížděli kamennými pláněmi s rozlehlými jezery a opět jsme sjížděli do údolí. Jen v jedné chvíli jme se vzbouřili, protože zápach z motoru, provázející nás od počátků naší cesty, byl tentokráte již neúnosný. Teď už nás neuspokojila obhajoba řidičů, že to nejsou brzdy, protože ten stroj brzdný efekt vykazuje bez problémů, teď už jsme chtěli nápravu. A tak řidičům nezbylo nic jiného, než zastavit, vlézt pod autobus a umazat se. Údajně to smrděl jakýsi řemen, který se kdesi přidíral či co, prostě Míra sáhl dovnitř a se slovy „já se na to vy…“ cosi z motoru vytrhnul. No a pak už to nesmrdělo.
Asi ve 20,30 jsme konečně dorazili do kempu a svým příjezdem jsme způsobili u rodinek bydlících ve zdejším „karavanovém městečku“ veliký rozruch. Mnozí zanechali večeře, když jim náš bus fouknul něco naftových splodin do grilu a sledovali, co to přijelo za exoty. Děti nás sledovaly s obzvláště velkým zájmem - pro ně to bylo jako by přijel cirkus. Ale naštěstí je to očumování přestalo bavit dříve než jsme začali vybírat vstupné, takže jsme v poklidu postavili stany. No a ačkoli celou cestu pražilo slunce, teď začalo klasicky pršet. Přeháňky se nám to sice snažily vynahradit překrásnou dvojitou duhou vedoucí z jezera kamsi do lesů, ale po hodině už nám byla i duha málo, protože naše mokré oděvy sušící se všude možně kolem stanů byly teď ještě mokřejší než před tím. A navíc jsme zjistili, že klasicky prší zase jen v pruhu nad naším kempem, takže jsme sluncem zalité okolní lesy sledovali jen zpod deštníků.
Sandviken Camping, Austbygd
(Rjukan)
N-3650 Tinn Ausrbygd
tel.: 35098173, fax: 35094105
- kemp byl rozložen na velké louce u jezera,
-
díky
rovinatému terénu a dobré přístupnosti auty tu pak zase klasicky bylo
vybudované karavanové městečko s přistavěným zázemím o velikosti panelákového
3+1, kde trávily rodinky s dětmi převážnou část prázdnin povalujíce se tak
akorát mezi vlastní a sousedovou lednicí. Přes den všichni seděli před svými
domečky, lelkovali, popíjeli, dámy si dělaly pedikúru či si lakovaly nechty a
večer v těch svých „zahrádkách“ za karavanem grilovali,
- přesto to tu ale bylo velmi pěkné a dostatečně velké bylo i sociální zázemí, takže všeho bylo dost a nebyly tu fronty,
- k dispozici byla vytápěná sušárna,
- teplá voda ve sprchách byla za 10 NOK/4 min.,
- v umyvadlech byla teplá voda zdarma.
S opožděným příjezdem se nám opozdila i večeře = rizoto + sýr + okurka. Byla skoro o desáté večerní, ale nikomu to nevadilo. Naprali jsme se zase jak v arestu. Hurá !!!
No a pak kdo chtěl, tak zachlastal, kdo chtěl balil, kdo chtěl, tak se myl, kdo chtěl spal, ale stejně každý chlastal.
A v noci byla konečně tma - no tak tma, černá tma to ještě nebyla, ale už jsme museli použít na svícení baterky - POPRVÉ V NORSKU !!! A na nebi byly vidět 2 hvězdičky !!!
Pearles of Bloncka:
-
před Flamem byla na křižovatce spadlá cedule -
snažila se jí narovnat a otáčeje s ní kolem dokola zoufale volala: „Kudy, kudy, tady to není napsaný !!! Tak kudy!!!