Úterý
9. července - rafting na řece Soya nebo odpočinek
při jiných individuálních aktivitách
Rekapitulace:
ujeto: busem = 173 km
kolmo = 18,1 km
trasa: kolmo = kemp - Lom a zpět
počasí: přes den bylo teploučko a krásně slunečno, ale k večeru přišel strašně rychle déšť a pak už jen pršelo a pršelo a pršelo a s různou intenzitou deště jen pršelo, teplota cca 20° C, k večeru při dešti o něco méně
Dneska byla snídaně = sýrová pomazánka s kapií a vejcem + klasika až kolem osmé, takže jsme se docela i vyspali.
V 9,30 pak kemp opustila raftařská sekce z nichž Oaj, Jarka a Láďa jeli jen na čumendu. No a protože já s Vrčkou jsme tentokrát jako jediné z BBCC zůstali věrné kempu a jeho okolí, zhostil se dokumentace o raftingu opět Jarouš:
...Zdeněk...
Řeka Soya
Na místo srazu s vodáckou
cestovkou „Sport-S“, která podle kartelové dohody raftařských společností
obsluhuje jen České a Slovenské zájemce
o sjezd řeky, jsme dorazili jen se dvojím couváním.
Před
instruktáží se nám dostalo výkladu o kvalitě raftu od Gumotexu, o jejich
nepotopitelnosti a konkurenceschopnosti (vyjádřené i tím, že Norští raftaři na
nich také jezdí). Nás 27 zájemců bylo rozděleno do 4 družstev (7 - 7 - 7 - 6),
které měly na dvou raftech ve dvou skupinách splout asi 15 km úsek řeky.
...Peki...
V prvním družstvu (tvořeném pouze BBCC)
byli Brč, Edita, Marcela, Jarouš, Jája, Vpepa, Dorka, lodivod neboli Guide
neboli hantýrkou vodáků Gajda Pepák, ve druhém družstvu nějaká ne-BBCC
nádivka autobusu, ve třetím z BBCC
Zdeněk, Simča a Martina Rajčová, ve čtvrtém pak z BBCC Tomáš.
Po instruktáži
na sucho, kde jsme se učili jeden druhého vytahovat do lodi, koordinovaně
pádlovat, rozumět základním pokynům lodivoda a teoreticky probrali činnost při
ztroskotání, jsme všichni podepsali reverz, ve kterém jsme se zřekli všech
osobních občanských práv, přijali veškerou zodpovědnost za budoucí újmy
výhradně na sebe a také potvrdili vypůjčení neoprénových botiček.
...Martina
Rajčová...
Potom všichni prošli vodáckým křestem,
když museli skočit do vody, kompletně se potopit a udělat pár temp. Následovalo
nalodění a krátké splutí do zátoky, kde se procvičovalo kontrolované převržení
lodi, splývání na hladině a vytahování do lodi. Vrátili jsme se do proudu (řeka
měla asi mírný podstav - na vodočtu bylo 40 cm a lodivodi vyprávěli, že řeku
jeli při 130 cm ! - asi málo pršelo J a sněhy nechtěly tát) a Pepák nás připravoval na věci
budoucí, záměrně nebezpečným vedením lodi na různé překážky v proudu.
Jedna kolize s vyčnívající skalkou se však vymkla jeho kontrole a došlo ke
zcela autentickému nekoordinovanému ztroskotání. Vtip byl ale v tom, že
většina z nás brala celou událost jako součást výcviku a porůznu i
interpretovala gajdovy pohyby - někdo řízeně vyskočil z lodi, jiný se zase
pokoušel vyšplhat na nepotopenou část a i ti pak skočili do proudu. Druhý raft
nás začal zachraňovat. Když zachránil Vpepu, Dorku, Jarouše, vysadil je na
břehu a pokračoval v lovení ostatních. Nejdéle snad plavala Jája a
Marcela, která z nás zřejmě jako jediná pochopila, že jde o nekašírované
ztroskotání. K raftu a na raft byla přivlečena někým z jeho posádky.
Při porovnání
Pepákova
zápasu o odtržení raftu ze skály jsme i my ostatní pochopili, že se jedná o
něco neplánovaného, zvláště, když nám nezbylo než bezmocně přihlížet, jak proud
sebou bral žalostně známky našeho ztroskotání - pádla. Pak i druhý raft
přirazil ke břehu a jeho lodivod doběhl proti proudu Pepákovi na pomoc.
Společně loď ukotvili a vyzvedli nás na břehu. Po několika minutách jízdy obě
zbědované posádky přirazily ke břehu, kde čekal autobus a doprovodné vozidlo -
naložili jsme čerstvý příděl pádel, vyložili pár zinkových rakví ;-),
přeskupili posádky podle původního rozdělovníku a pluli - o poznání opatrněji a
klidněji dál. Mimo ozvláštňující atrakci - skoky ze skály do vracáku -
probíhala plavba rutinně s obligátním kocháním divokou přírodou, osvěžením
vodou přelívající se přes okraje raftu a rozjařeným vzrušením při pohoupání na
dvoumetrových vlnách v peřejích. V místě doplutí pak probíhala jakási
infantilní soutěž (prohráli jsme) o to, který raft vyzdvihne svého lodivoda
výš, když posádka seskupená vpředu zanoří příď do peřeje. Jo a v řece byly
také ryby.
...šerpice
Míša...
...nuda
to tedy rozhodně nebyla...
Neraftařská sekce = Vr + Vrčka
-
my jsme dneska navštívili město Lom. Tedy
být v okolí tohoto města a napodívat se sem, to by byla škoda, protože je
to nádherné horské městečko. Všude jsou samé dřevěné domky a stavby nenásilně
rozmístěné po obou březích řeky Otta.
- pak je tu jeden z nejstarších dřevěných kostelů v Norsku a kolem něj, samozřejmě, hřbitov.
- a pak jsme navštívili skanzen - spousta velmi starých staveb byla citlivě vsazena do borovicového lesa na okraji Lomu.
- no a konečně jsme ochutnali i ten tolik propagovaný losí/sobí salám (důkazem jest etiketa). No, na pohled to byl takový velmi tmavý salám a na chuť to podle Vrčky bylo cosi mezi tlačenkou a uherákem. Ale ochutnali jsme to.
- odpoledne nádherně svítilo sluníčko a tak jsme my, co jsme zbyli v kempu, pospávali na karimatkách kolem stanů.
- asi v půl páté se ale náhle ochladilo, zatáhlo se a pak padla jedna kapka a druhá a za chvíli pršelo a pršelo a pršelo. Tohle nebyla žádná přeháňka. Intenzita deště se sice střídala a občas déšť na chvíli i ustal, ale pak jsme pochopili, že tak bylo jenom proto, aby se záhy mohlo rozpršet s ještě větší intenzitou.
Večer
- raftařská sekce přijela asi v 19,40 a tentokrát se vrátili všichni v pořádku. Pokud tedy pominu nepříjemné zážitky plaváčků z převrženého raftu.
- a večeře dnes byla dvouchodová. Nejprve byla smaženice z hub, které včera přivlekla z Galdhopiggenu horská sekce - někteří se sice obávali následků, ale přežili jsme OK. No a pak byly špagety s jakousi červenou (údajně masovou) omáčkou a se sýrem.
- a pak nás čekal trošku šok - po té, co nám šerpa Petr vyhlásil na zítra budíček v 6,00 !!! začali jsme v deštných pauzičkách lehce balit a připravovat se na další dvoudeňák.
Pearles of Bloncka:
-
protože
chtěla jet na výlet do Lomu, začala dnes poprvé za celý pobyt zkoumat, jak se
vlastně sundavá kolo z vleku. Kolo uvolnila jakž tak, ale vůbec jí
nedošlo, že musí sundat i bočnice s prknem, aby se dostala dolů
z vleku.
-
dnes jí ale
také bylo přiznáno jedno PLUS - Pekimu uklidila prádlo před deštěm. Nedal na ní
pak dopustit, ale jen do té chvíle než zjistil, že mu svršky uklidila omylem
neboť se domnívala, že jde o Víťovo oblečení.
Norsko očima druhých…
http://web.telecom.cz/mojzis_page/norsko_2000.htm
10. den (31.7.)
Stáváme
v 8,00 do celkem hezkého dne, leč pro mě bolehlavového. Včerejší alkoholová
degustace mě mírně zmohla. Chlapíci z cestovky dorážejí ve smluvený čas s
nesmlouvavou cenou – osmsetpade za člověka. Nastala chvíle zvažování priorit:
zážitek – peníze - zdraví. U Páji vyhrávají finance a Dušan s Macošem raději
nepokouší rozběhlé chřipky. Já s ostatníma do toho jdu. Pavla se zbylými dělá
obětavě fotodokumentaci z našeho urputného zápolení s peřejemi divoké řeky
Sjoi. Plavba trvá cca 2,5 hodiny, převýšení 120 m a teplota je vody asi 10 oC.
Zážitek je to skutečně skvostný – střídají se pohodový úseky s vařícími se
peřejemi. Z druhého raftu 2x vypadl lodivod díky špatným úchytkám na nohy. Já
jsem v jedné peřeji taky přetížil už natrhlou šlapku na nohy a měl jsem co
dělat, abych se vlivem ztráty stability neodporoučel z „paluby“ člunu. Beze
ztrát kotvíme raft po sedmnácti kilometrech plavby v malé vesničce. Vracíme se
zpět do našeho nocležiště, kde se loučíme s Lenkou, Honzou a Pavlem (odjíždějí
za severní polární kruh). Chystáme se k odjezdu a slyšíme: „hele Češi“. A to se
už k nám hrne statný moravák s kamarádským úsměvem na zarostlé tváři a s
plechovkou Radegastu ve šlachovité paži. Za ním přicházejí další jeho parťáci z
CK Adventure. Chvilku klábosíme a pak nám nabízejí pomoc podle hesla: „v nouzi
po pivě poznáš přítele“. Odprodávají nám 12 plechovek Radegastu po 20Kč (česká
solidarita, nejen co se piva týče, nezná hranic). Odjíždíme do Glitterheimu
(pohoří Jotunheimen). Cestu nám hradí závora, naštěstí však samoobslužná. Do
sáčku pro výběr mítného házíme místo požadovaných dvaceti norských korun jen
deset. Jsme přeci jenom studenti. Pět kilometrů před Glitterheimem je opět
závora a pak už musíme pěšky. S Dušanem si do krosen richtujeme věci na 2 dni.
Jindra s Pájou nás kousek doprovází a pak odjíždí nocovat do města Lom (z
Jindrovo náběhu na chřipku se vyklubala spíš angína – bere peňák). Přicházíme
do horské chaty v Glitterheimu kolem sedmé, za silného deště. Narážíme na
několik krajanů. Do 21,15 přečkáváme sychravé počasí v útulném salónku ve
společnosti příjemného norského páru. Krkolomně s nimi konverzujeme mojí
lámanou angličtinou. Usínáme asi 200 m od horské chaty (u chaty se vybírá 60,-
NOK/osobu)…
http://home-1.worldonline.cz/~cz540496/Norway-2000/W1.htm
…Balení zavazadel, bourání stanů. Dnes opouštíme kraj Romsdal a
čeká nás přejezd o kousek jižněji na tábořiště k řece Sjoa. Nejdříve se však
podíváme k Romsdalshornu, nejvyšší hoře pohoří Romsdalen. Vystupujeme do sedla,
odkud bývá krásný výhled na údolí s městem Andalsnes i na protější Trollveggen.
Bohužel počasí nám opět nepřeje a nízká oblačnost nám odkrývá
tento pohled vždy jen na malou chvíli. Po poledni se naposledy vracíme do
Andalsnes. Ve městě je půlhodinový rozchod během něhož řidiči jedou do kempu
zapřahují vozík se zavazadly a před půl druhou opouštíme toto místo nadobro. Přesun
k řece Sjoa většina z nás opět zaspala. Po hodině a půl cesty děláme přestávku
v městě Dombas čímž činíme velkou radost zejména místním domorodcům doplňujícím
své zásoby vodky a piva, které jsou díky prohibici závislé především na
turistech z ČR a Polska. Opravdové překupnictví v podání Ladě nás však čeká až
večer u řeky Sjoa. Po hodinové pauze a uspokojení poptávky alkoholuchtivých
norů pokračujeme v cestě, abychom před půl šestou konečně dorazili na tábořiště
řeky Sjoa. Počasí je zde úplně jiné než o kousek severněji, obloha bez mráčku a
slunce pálí. Obraz romantického tábořiště, který sliboval informační letáček,
poněkud narušoval fakt, že právě v těchto místech norové rozšiřovali úzkou
šotolinovou cestu.
Naštěstí po čtyři dny co jsme tu bydleli stavební práce
neprobíhali a tak se tohle tábořiště ukázalo možná nejlepším z celého zájezdu.
Stavění stanů, zhotovování pokrmů a prohlídka okolí zaujala většinu zájezdu
natolik, že si někteří ani nevšimli čilého obchodního ruchu kolem naší Karosy.
Jak druhý den prozradili čísla namalovaná na špinavém autobusu obchodovalo se
zde skutečně ve velkém. Největším zákazníkem byl zřejmě obyvatel blízké
vesnice, jehož chvíle však měli přijít teprve později. Po zabydlení se
uskutečnil druhý a zároveň poslední fotbalový mač tohoto zájezdu. Bylo jen
otázkou času kdy malý gumový míček sjede ze svahu do řeky Sjoa, která ho odnese
pryč. Přesto nám hra na hrbatém povrchu připomínajícím oraniště vydržela skoro
hodinu a půl. Výsledkem zápasu byla výhra 7:6 a můj vyvrtnutý kotník. Večer pak
probíhal v pohodě u ohýnku až do chvíle kdy se objevil právě ten nor, který
odpoledne nakupoval od Ladě hektolitry vodky. Přijel již ve značně podroušeném
stavu, zpočátku se choval docela přátelsky a k velké radosti některých jedinců
rozdával vodku, kterou odpoledne nakoupil. Po chvíli však začal být agresivní a
bylo zřejmé, že se ho jen tak nezbavíme. Navíc nás, kteří jsme měli stany
postavené u cesty nebylo zrovna do smíchu při představě jak v tomto stavu
odjíždí se svým autem. Asi má však v podobných situacích praxi, protože byť na
nohou se držel stěží, autem projel mezi stany a stromy naprosto brilantně a tak
jsme mohli kolem druhé hodiny ráno konečně ulehnout…
…Rafting řeky Sjoa, toť hlavní program dnešního dne. Odjíždět z
tábořiště máme sice až v deset, ale po osmé hodině se opět objevuje náš starý
známý
Nor a vyhlašuje svým jódlováním všem budíček, takže z plánováného
dospávání není nic. Všichni jsme se shodli, že v noci
byla hrozná zima, ale teď už je zase krásný slunečný a teplý letní
den. Po desáté se odjíždí do Heidalu, kde na nás již čeká skupina raftařů z
cestovní kanceláře Sport-S z Ústí nad Labem. První skupina rozebírá neoprény a
záchrané vesty a zkouší pádlovat nejdříve na suchu. Po dokonalém proškolení si
kousek zaplavou v řece Sjoa a už se vydávají na cestu. Popojíždíme autobusem,
občas zastavujeme a fotíme kolemjedoucí raftující kolegy. Po třičtvrtě hodinové
cestě po místy klidné, místy rozbouřené řece Sjoa se opět ocitají na pevné
zemi. Nakládají se rafty a odjíždí se zpátky na místo startu. To samé se
opakuje v podání druhé skupiny.
Počasí je naprosto ideální. Raftuje se do půl čtvrté pak se
vracíme zpátky k řece Sjoa a necháváme se autobusem vyvézt pár kilometrů vzhůru
po řece Sjoa. Horní tok této řeky opravdu stojí za vidění. Laďa nám ukazuje
svůj cirkusový kousek, tedy přeskok přes řeku Sjoa v nejužším místě. Pak
pokračujeme vzhůru kolem řeky Sjoa kolem krásných kaňónů a vodopádů. Po mostě
přecházíme na druhý břeh a lesem se vracíme zpět k tábořišti. Cestou doslova zakopáváme
o hříbky, které už ale nesbíráme ani mi. Za hodinu a půl se dostáváme zpátky do
našeho tábořiště…
www.czp.cuni.cz/solidus/kronika_voda_98.htm
Nakonec
mrtví ožívají, sebetraviči se vracejí z obchodů a měniči rozdávají peníze.
Vyrážíme zpátky přes most přes Ottu deset kilometrů do Sjoy. Cesta je víceméně
z kopce. Přijíždíme k hlavní silnici. Po ní jedeme vpravo a to víceméně do
kopce. Ale spíše více, než méně. Nejspíš proti proudu řeky Sjoy. Jedeme a
jedeme a přejedeme. Za záda přijíždí Jirka Dlouhý se zprávou, že autobus je o
200 m za náma. Vracíme se. Péťa Dlouhý na těchto 200 m ještě stačí srazit
Moniku z kola. Kolo končí zavěšeno předním kolem ve výšce 0,5 m nad zadním
nosičem Péťova kola a Mini předvádí ukázkový kotoul plavmo do trávy vedle stezky.
Odnáší to jen rozbitým kolenem a roztrženými elasťáky.
Po
příjezdu do tábořiště přibíhá neznámý český vodák, že náš raft je držen
hrozivými spáry zabaláku řeky Sjoy asi 200 m nad kempem (On to tedy nebyl kemp,
ale bylo tam fotbalové hřiště a záchody, jako vždy čisté, a zvenčí hadice s
elektricky probíjejícím kohoutkem). Všichni, co tuto zprávu slyšeli, odbíhají
na pomoc. Raft se pomocí lana, hozeného ze břehu, a silných paží nejmenovaných
osob, dostává z peřeje a pluje k busu.
U
busu vystupuje z raftu pro šest osob osm osob. Čeští vodáci se cvakli a naše to
vzalo tak, že je vzali stopem. Po vytáhnutí raftu, částečném usušení a
převlečení zasedává cizí osazenstvo našeho raftu s vedením na kafíčko. Dojídá
se oběd, myje se nádobí. Autobus českých vodáků z Jablonce nad Nisou odjíždí.
Zanedlouho odjíždí i Honza s autobusem naloženým protrženým raftem a lidstvem
na místo tábořiště. Zastavujeme asi 5 km nad předchozím tábořištěm, ale místo
se nelíbí kvůli daleké vodě. Tak tedy odjíždíme mezi Laknou a Ottou na jiné
tábořiště. Je vyhlášena rychlá evakuace včetně všech věcí z autobusu za účelem
velkého úklidu. Vaří se večeře. Na návštěvu přichází Krakonoš (nebo to byl
troll?) a dost výmluvně nám sděluje, že tady nebudeme tábořit. Po zapletení
jisté osoby do věci táboření povoluje (viz comix). Přesto odjíždíme do nedaleké
štěrkovny a ukládáme se ke spánku…
...klečící Jarouš a Jája...
...stojící Brč, Marcela, Edita, šerpice
Míša a Vpepa...