Pondělí
8. července - Galdhopiggen nebo odpočinek při jiných
individuálních aktivitách
Rekapitulace:
ujeto: busem = 54 km
kolmo = 36 km
čistý čas: výstup = podle mapy to mělo být asi 6 hodin, ale díky počasí to trvalo déle
trasa: kolmo = od busu k chatě Spiterstulen a zpět
pěšmo = od chaty Spiterstilen na vrchol Galdhopiggen (2.343 m n/m) a zpět
počasí: v kempu = celkem to šlo - sem tam káplo a mezitím bylo polojasno
při výstupu = silný vítr, mlhavo, deštivo, neviditelno
v Praze = slunečno s teplotou cca 40° C, takže nám dost záviděli (ovšem my jim také)
Ačkoli jsme
tentokrát stanovali v necelých 300 metrech nad mořem, takovouhle kosu jsme
v noci ještě nezažili. Tady snad platí, že čím je člověk níže, tím je
větší kláda. No, evidentně se vyspíme až v Praze.
Ráno byl budíček asi kolem sedmé a v 7,30 byla připravena snídaně = budapešťská pomazánka s vajíčkem + klasika. No a v 8,15 odjela horská sekce dobýt nejvyšší horu Norksa Galdhopiggen. V kempu pak zůstala nehorská sekce ve složení Vr, Vrčka, PeDorky, Oajové, Čiháci, Edita (ta se raději dnes léčila na zítřejší raft, který ji zajímal více než horský výstup) a z cizích pak Johana, která stále marodila ve svém stanu, takže jsme o ní prakticky nevěděli.
Nehorská sekce
- v kempu byla naprostá dovolenková pohodička = prali jsme (obětavě všem, kdo si co dal), přerovnávali jsme věci, piknikovali jsme a pospávali jsme. Prostě nehnali jsme se.
- jen přeháňky nás trošku sužovali, ale i to jsme vyřešili - jednoduše jsme znárodnili kuchyni a vytvořili jsme z ní přes den společenskou místnost.
-
PeDorky zakusili houbaření, ale
zjistili, že do lesa, byť byl na dohled, se přes ploty a různá obydlí nedá
dostat. Nicméně obešli kemp a cosi přinesli. Pak se vydali do Lomu, ale vyjeli
PROTI PROUDU ŘEKY !!! Svůj omyl zjistili až asi po 8-mi kilometrech u cedule
- na projížďku odpoledne vyrazili i Oajové s Čihákama. Zjistili, že na houby se tady nechodí do lesa, ale do příkopu !!! No a protože všichni ze svých cest přivezli dostatečné množství hub, byla smaženice a houbový gulášek.
Horská sekce
- horská sekce se vrátila zpět až kolem osmé - už jsme o ně měli docela starost.
- a přivezli i raněného - Jarouš to neustál na roletě a měl sedřenou tvář a naražené kleno. Jak pravil šerpa Petr, v propozicích mají u této části trasy uvedenou prozaickou výstrahu „bacha, vždycky si tady někdo rozbije hubu“ - takže vše bylo vlastně OK. No a protože Jarouš na své zranění nenechal nikoho sáhnout dokud nebude zdokumentován, byl nejprve ofocen a pak se nechal doktorkou Dorkou ošetřit. Přežil…
- a opět si Jarouš přivezl na kole osmu a hrozně se těšil, že mu jí Peki zase spraví. Ten se sice dost bránil, že to pokaždé tak nevyjde, ale nakonec přece jenom ruku k dílu přiložil a zase se mu zadařilo.
- no a jak vlastně bylo horské sekci na Galdhopiggenu?!? Vzhledem k tomu, že jsem se této akce neúčastnila, obětavě se ujal pera Jarouš. Takže teď mu na chvíli předám klávesnici:
Dobytí
Galdhoppigenu
Tato vsuvka by nevznikla bez
mnohočetných „kdyby“, kterými vstoupil dnešek do dějin.
Ještě nedávno byl Galdhoppigen nejvyšší
horou Norska (možná i Skandinávie) ale jako na potvoru, sotva na ní chceme
vylézt, zeměměřičská inventura náhle zjistí, že je až druhý nejvyšší - jako
bychom snad byli nějaká béčka.
Výstup začal odjezdem vrcholové skupiny,
která byla i s koly vysazena na křižovatce se šotolinovou cestou vedoucí
až k chatě pod vrcholem. Zpočátku to vypadalo, že hlavním hrdinou bude
Tomáš, který si v autobuse zapomenul pohorky a spoustu dalších nezbytných
potřeb neměl, ale to jsem jen nebyl zasvěcen do Božího úhradku.
Nasedli jsme do kol a stoupali
k nástupnímu bodu pro útoku na vrchol. Cesta byla skutečně narušená od
brždění a na mnoha úsecích byla obávaná roleta, před kterými nás Petr varoval.
...namáhavou
cestu na kole znepříjemňovaly rolety a stáda sobů...
V průběhu
namáhavého 18-ti kilometrového výjezdu s převýšením 600 v. m jsme si
krátili čas vyhlížením hub, které podél cesty rostly v překvapujících
množstvích - možná právě ty houby byly důvodem, proč větší část vrcholové
výpravy kótu nestekla, ale vrátila se dolů a měla houbařské žně.
Podle odhadu v mapě měl výstup
trvat čtyři a sestup dvě hodiny. Rytmus chůze určoval alpinista Zdeněk
následovaný námi, dokud jsme ho viděli. V průběhu stoupání jsme se
seznámili s krajánkem (Tomáš ho spolehlivě na 100 m poznal jako Čecha
podle lahve Aquily a batohu GEMMA). Milý světoběžník byl na svém kole již od
května a cestou přes Dánsko urazil do místa našeho setkání více než 4.000 km
!!! s celkovými výdaji přibližně 8 - 15 tisíc Kč !!! Jeho cesta měla dále
vést na nejsevernější výběžek Norska, odtud se plánoval stočit k Finsku a
přes Polsko se chystá vrátit do Čech. Po staročesku jsme ho pohostili fíky,
sušeným ananasem a iontovými nápoji. Ve výstupu pokračoval s námi až tam,
kde se mi pod náporem dalších dojmů ztratil.
Pravidelný
rytmus chůze, drobné jisté krůčky a pečlivá kombinace funkčního oblečení nám
pomáhaly ve výstupu. Přecházeli jsme suťová pole, sněhová pole - to bylo to
místo, kde byly loňské sněhy - a měly promodralou barvu řek, jež protékaly
údolími. Naši morálku nejvíce podrývalo stálé oddalování se vrcholu. Za každým
horizontem se ukázala další kóta, další stoupání nebo klesání ke stoupání.
Tomáš s Brčem statečně snášeli ve svých teniskách nástrahy sněhových polí
a všichni jsme si medili, že je to jen „loňský sníh“ a ne ledovec, ve kterém by
dnes dozajista hrůzostrašně zemřeli ve skupině.
Cestou vzhůru postupně klesala teplota
od 15° C u chaty, kde jsme měli zamčená kola, až na mráz, který panoval na
vrcholu, což bylo zřetelné i na kvalitě sněhu, který prošel mnoha stupni od
rozbředlého sněhu až k rozkošnému prašanu.
...cesta vzhůru nebyla jednoduchá - jen
je těžko rozeznat, kdo je kdo, takže kdo se pozal, vyhrává...
(nápověda - ve žluté bunďě je Brč a
vedle něj je v Tom a v červených kraťasech Jája)
Podobně se měnil i charakter
precipitace - od míšeného deště až po fujavici a vánici, kterou se snad
podařilo zdokumentovat na vrcholových fotografiích, které jsme se Zdenkem
pořídili.
...Zdenkova vrcholová aneb Galdhopinggen
dobit!!!...
Na Galdhoppigenu bylo vidět, že i Norům
svitne a pochopí smysl turistiky a vystaví na vrcholu hospodu - no teda kiosek
o rozměrech 4x4 metrů, ve kterém se tísnily davy lidí a další lidi stáli ve
frontě na teplo a bezvětří venku. I na nás se nakonec dostalo a vstoupili jsme.
Tam nás čekal Petr s Lukášem - kuchařem, od kterých jsme
dostali vrcholovou müsli tyčinku.
Provedli jsme zápis do vrcholové knihy, získali vrcholové razítko a opět jsme
se chystali k cestě dolů. Pekki příjemně pookříval v teple a vlhku
kiosku, a proto se rozhodl ještě setrvat. Dolů šel potom asi s Míšou a
Pavlem, které jsme potkali ani vystupují sestupujíc asi 100 m pod vrcholem. Kdyby
nebylo míst, kde šlo sestup zjednodušit sklouznutím po zadku, trval by nám
sestup déle než se udává v průvodci.
Zhoustla mlha a vichr hnal krystalky
ledu přes okraje srázů do tváří expedice. Na našem postupu jsme se poloslepí
absencí barevného kontrastu (byli jsme obklopeni tisíci odstíny bílé)
orientovali podle vyšlapané stezky a kůlů, jejichž vzdálenost byla sotva
dostatečná pro dohlédnutí od jednoho ke druhému.
Cestu dolů provázely rozporuplné pocity
mezi nezbytností opatrně našlapovat a potřebou zvýšit tempo. Obě křížící se
podmínky jsme potlačovali s Brčem a Jájou rozjímavým hovorem o mnoha
věcech.
Trochu zneklidněni tím, že jsme
nepotkali další členy expedice a že mnoho kol již není u chaty, jsme se řítili
dolů. Cestu nám tarasil autobus, který se zvolna pinožil dolů a nechtěl nám
dovolit jej předjet. Pak jsme potkali ostatní, kteří pomalu sjížděli dolů a
cestou sbírali houby. Nakonec jsme tedy nasbírali i naše cyklotašky a mohli
jsme pokračovat v sestupu do údolí. Letěli jsme s Brčem o závod a já
i o pohorky, jejichž upevnění na nosiči jsem průběžně kontroloval.
Našemu adrenalinovému výkonu by nechtěl
přihlížet žádný pojišťovák, byli jsme děsivě rychlí, vyhýbali jsme se
uvolněnému štěrku na cestě, přelétali přes rolety, Brč jako první předjel auto,
které nemohlo stačit našemu tempu, potom jsem předjížděl auto i já - kynul jsem
pravicí posádce, která sportovně uznala, že nám není soupeřem a klidila se
z cesty, ale ouhá, kynul jsem právě na roletě a pravou rukou, pak
následoval možná jeden, možná další náraz rolety a levá ruka držící páku brzdy
předního kola se instinktivně sevřela. Pravděpodobně díky tomu, že
v okamžiku incidentu jsem ve šlapkách stál, byl můj pád rychlý a stručný -
po bleskovém vržení do neřešitelné situace jsem už byl hlavou v šotolině.
Ve zlomku sekundy jsem vyhodnocoval v pádu situaci, uvědomil si, že mi
nevisí cáry kůže z pravého ramene, které vzalo větší část pádu na sebe,
protože jsem byl upnutý do bundy, vyslovil krátké díku vzdání za její
neroztrhání. Během pádu jsem ucítil prudký náraz do přilby a hned jsem jí
poděkoval, že byla na svém místě a nakonec pocítil i rozkoš z toho, jak
šplhám v hitparádě cyklotraumat. Mezitím vystoupila posádka z vozu, když
jsem předjížděl (příjemný mladý páreček), a začala anglická konverzace o tom,
zda žiju a zda je toto v pořádku, omluvil jsem se jim, že jsem je svým
pádem zdržel, poděkoval za nabídku pomoci a rozjel se dolů. Začaly mě ukrutně
pálit odřeniny na nohou a cítil jsem, že mi teče pramínek krve po tváři. To už
také dojela Jája a vypadala i ráda, že žiju. Přední kolo šlo nárazem do osmy,
ale vypnutí brzdy vše napravilo. (Snad mi to centrování tentokrát Peki ukáže
tak, abych to sám pochopil.) Nějak jsme dojeli k autobusu, děsně mě bolelo
koleno, ale jako nejdůležitější se mi zdálo zdokumentovat mou nehodu, což Honza
briskně provedl. Pánové řidiči milosrdně uklidili kolo, Petr ostříkl rány
septonexem. Potom jsem musel znovu a znovu vyprávět svůj příběh. Koleno stále
bolelo a myslel jsem, co mi řekne Edita, až zjistí, že jsme jí roztrhal
kalhoty.
Ovšem po dojezdu jsem si užil svou čtvrthodinku strachu. Doktorka Dorka se chopila svého úřadu a svýma jemnýma rukama umě začala operovat. Proč každá dezinfekce musí tak šíleně pálit? Konečně měl Vpepa opravdovou akci, ne jen pózy a blazeovaný výraz krajiny. Ošetřen, zdokumentován, všemi vyslechnut a olitován jsem ještě jako marod stržil úspěch v kuchyni, kde mi Míša dala dvojitý nášup čočky. Doufám, že se už žádným dalším činem do konce výpravy nezviditelním...
...zraněný Jarouš trpící - za
účasti Edity ošetřován doktorkou Dorkou...
...a aby to nebylo Editě líto,
byla pak, ale bez účasti Jarouše, rovněž ošetřena - doktorka Dorka
zkontrolovala, zda je její pobolívající krk hoden účasti na zítřejším raftingu.
Byl...
Večer
- s ohledem na návrat horské sekce byla dnes trošku posunuta i večeře = čočka + párek + vejce + okurka. Ale za to byla moc dobrá.
- večer nás opět sužovala invaze komárů a mušek.
- a také byla pěkná zima. My s tenčími spacáky jsme se na noc tentokrát slušně nabalili a Vrčka spala dokonce i v rukavicích a v šále. Ale bylo nám teplo.
Norsko očima druhých…
Lom:
www.zzz.cz/cesty/
…Jeden
z nejslavnějších, nejstarších a největších dřevěných kostelů je k vidění v
městečku Lom. Taky tam můžete vyměnit peníze, doplnit zásoby a případně z
telefonní budky zavolat domů - to se ale dá udělat i leckde jinde, zatímco
podobných staveb je jen málo. Ze střech a trámů na vás otevírají tlamy dřevění
draci, kteří potměšile připomínají, jak to tady s tím křesťanstvím bylo:
Prosím, král si přistoupil na nové náboženství a tudíž je to i náboženství jeho
poddaných. Nelíbí se to snad někomu? Lepší mít hlavu na krku a střechu nad
hlavou. A tak se staví křesťanské kostely, ale ozdoby silně připomínají přídě
vikingských lodí, které pluly pod ochranou Thora, Baldera, Odina a dalších.
Kostel
sám je prostý, nějaké ty nápisy a malby ze 17. století, kdy byl tehdy již půl
tisíciletí starý kostel přestavěn. Části trámů, které již díky sešlosti věkem
neplnily svou nosnou funkci byly prostě vyříznuty a na jejich místo vsazeny
nové kusy bez ohledu na to, jak moc to bude poznat. Ale co - znamená to, že
stavba stále ještě žije a nestala se vázičkou oprašovanou za sklem ve vitríně.
Po celém objektu je instalováno protipožární zařízení a bezpečností systém.
Pokud
máte čas a zájem a pokud vás ještě neznechutily davy německých důchodců,
neúnavně chrlených z útrob desítek autobusů, můžete se s nimi jít podívat do
skanzenu - domy si ale můžete prohlédnout jen zvenčí…
www.mujweb.cz/www/ojta/
Sognefjell – Lom - Oslo
Tento
krásný den měl všechny předpoklady k tomu, abych si ho mohla opravdu užít,
protože pro mě začal už někdy v pět ráno. Napřed mě probral typický zvuk zipu,
pak šustění a vzápětí na mě přistál spacák. Jelikož byl fialový a mokrý a pak
do něj Tomáš lezl coby ,,myška“ a nezapomněl do mě při tom něžně bratrsky
strkat a kopat, usoudila jsem, že venku začalo pršet a on se přišel do stanu
schovat. (Během dne jsem se dozvěděla, že to tak skutečně bylo. Bratr se na mě
podíval a udiveně se zeptal : ,,Já jsem tě vzbudil?!?“) Během chvíle jsem zas
usnula. Druhé probuzení bylo o poznání příjemnější, protože na programu byla
snídaně a pak avizovaný padesátikilometrový sjezd. Posnídali jsme, sbalit bylo
dílem okamžiku (=hodiny), krátká instruktáž trasy a už se vyjíždělo. Hned po
prvních padesáti metrech mírně dolů nás čekalo táhlé stoupání. Řekli jsme si nu
což, nic není černobílé, nemůžeme jet pořád jen z kopce, a vyfuněli ten
kopeček. Takových nu což bylo ještě několik, ale odměnou nám byly krásné
výhledy na pohoří i ledovec Jotunheimen. Fotografům cvakaly spouště. Jeli jsme
dost rychle, střídavě jsme oblékali a sundávali bundy, jak se střídaly ,,skopce
a dokopce“. Překonali jsme nejvyšší silniční přejezd hor ve Skandinávii (1435
m.n.m.) a pak už jen drandili dolů. Někteří šílenci to v serpentinách ještě rozšlapali,
aby využili poslední šanci vytvořit nový rekord (71 km/h?), jednoho maniaka
jsme dokonce viděli v protisměru, jak s úsměvem maká do kopce za jakousi nemálo
naloženou cyklistkou s walkmanem na uších (že by Renďa?). Počkat s obědem se
vyplatilo, zastavili jsme v údolí, kde nefoukalo, dokonce vysvitlo sluníčko a
my jsme se požitkářsky rozložili u stolečků a na trávníku u řeky. Po tomhle
příjemném zastavení jsme jeli hladce, rychle a pohodově až k busu, který čekal
v Lomu.
Tam
jsme konec naší cyklotrasy vesměs všichni zajedli pohádkově dobrou zmrzkou
Krokan, ještě si užili něco kultury v tamním muzeu polodrahokamů a kamenů (když
je to ten LOM), nakoupili, konečně se slezli u autobusu a vyjeli směr OSLO.
Když se nám téměř všem podařilo usnout, dojeli jsme do Osla a museli jsme se
bolestivě rozhýbat. Znovu jsme se zdravili s Červenky a poprvé s Pavlínkou a
jejich roztomilým hafíkem. Když jsme zdárně dokončili stěhování všech našich
věcí k Červenkům na zahradu, absolvovali jsme ochutnávku polívek od Zdenky (ňam)
a nakonec šli přece jenom spát…
Jotunheimm:
www.periskope.cz
Česky
„Domov obrů„ je nejvyšší pohoří Norska i celé Skandinávie s více jak 200
vrcholy nad 2000 m. Část byla vyhlášena národním parkem. Přístup ze západu
z Lomu a Boverdalenu, z východu z Randsverku a Bessheimu.
www.mujweb.cz/www/ojta/
Oye – Tyin – pěší tůra v
Jotunheimen – Oye
Tento
den jsme dojeli autobusem až k jezeru Tyin. Trasa byla pěší od jezera zase zpět
k jezeru TYIN. Zpočátku jsme si říkali, jak jednoduchý a krásný výlet to bude. Krásné
počasí lákalo k lenošení u jezera a některé zlákalo ke koupání ve studené vodě
(jak jinak). Po obědě na břehu jezera jsme se vydali na okružní trasu. Od
jezera TYIN (1 100- 1 350m n.m.) vede stoupání. První polovina cesty vede kolem
jezer a jezírek, okolo vrcholů s výškou přes 2 000 m n. m., až k sedlu 1 400m
n. m. (tundrová vegetace, sněhová pole). Zpočátku nám cesta připadala velmi
dobře značená mužíky s označením T. Okolí bylo úžasně čisté a zrcadlové odrazy
členitého břehu byly k nerozeznání od originálů. Brzy se začali skupinky trhat
a volit si trasu podle svého – podle mapy zkratkou (Ilja), vysokohorská trasa
Kšírů (také krátká ale nahoru přes kopec se závěrečným strmým spádem
sněhového
pole) a někteří se museli vracet, protože T znamenalo „nějaká trasa“ někam a
neznamenala jezero Tyin. Ve druhé části cesta mírně klesá podél horské říčky,
údolím FLESDEDALEM, až na hranu strmého údolí UTTADALEN (800m) n. m. To už se
však většina skupin sešla a společně dorazila zase zpět k jezeru a autobusu. Počasí
nám úžasně přálo, nikdo nesklouzl do horské říčky nebo do malého vodopádu,
nikdo se neskutátel sněhovým polem a někteří jenom litovali, že už krásný výlet
končí…
Galdhopiggen +
Spiterstulen:
http://home-1.worldonline.cz/~cz540496/Norway-2000/W1.htm
…a
pak už návrat zpátky na tábořiště k řece Sjoa kam přijíždíme o půl osmé. Sobota
je v Norsku jediným dnem kdy se může pít alkohol oficiálně a bez hrozby trestu
a tak nám Laďa cestou zpět barvitě líčil na tábořišti řeky Sjoa vypadala noc na
neděli v minulých letech.
Letos
je však naštěstí klid a tak můžeme dopřát celému tělu odpočinek po dnešní
náročné tůře a pořádně se připravit na zítřek, kdy bychom měli zdolat nejvyšší
horu Norska, Galdhopiggen…
Výstup na Galdhopiggen, nejvyšší horu nejen Norska, ale celé
Skandinávie, která dosahuje nadmořské výšky 2469 metrů nad mořem je posledním
článkem turistické části našeho zájezdu…
…Dnes jen s naprosto minimálním zpožděním vyrážíme minutu po osmé
hodině z tábořiště a míříme k horské chatě Juvvashytta, ležící v nadmořské
výšce 1840 metrů. Ta je jedním z výchozích bodů k nejvyššímu vrcholu pohoří
Jotunheimen. K chatě se dostáváme serpentinami po úzké šotolinové cestě chvilku
po desáté. Zde naši pozornost upoutala pětijazičná cedule, která anglicky,
německy, francouzsky, norsky a česky (!!!) upozorňuje na nebezpečí spojené s
přechodem ledovce při výstupu na Galdhopiggen. Ledovec se posunuje zhruba o
třicet centimetrů ročně. Díky těmto posunům vznikají praskliny široké i několik
metrů a hluboké až třicet metrů. Letošní sníh na povrchu může vytvořit sněhový
most nad právě takovou prasklinou. Ten se pak pod tíhou člověka může zbortit a
nešťastník se tak dostat do ledového sevření, kde je jen malá šance na přežití.
V žádném případě prý nemáme přecházet ledovec bez zkušených horských vůdců a
bez navázání na lana. Takové povzbuzení před cestou jsme opravdu potřebovali.
Horského vůdce nemáme, neb Laďa v obuvi značky Prestige se za něj
dá považovat jen stěží i když už je tu podeváté. Lana nám sbalila silnější
skupina, se kterou se, pokud přežijeme, setkáme nahoře. Někteří mírně vyděšeni,
jiní v klidu vyrážíme dvacet minut před jedenáctou vzhůru. Po třičtvrtěhodině
cesty po kamenech, během níž nás ještě dvakrát varuje cedule, konečně
přicházíme na okraj tolik obávaného ledovce. Právě se zde navazují na lana
turisté, kterým nebylo líto zaplatit si výstup ve společnosti horských vůdců.
Počkáme až vyjdou a vyrazíme za nimi v naději že pokud se nepropadnou oni, tak
mi taky ne. Po chvilce čekání se každý chytá provázku půjčeného od raftařů a
vyrážíme vyšlapanou stopou přes ledovec. Postupně se většina z nás pouští
provázku. Stejně by nám stěží pomohl a chůze s ním je značně nepohodlná.
Přechod ledovce zvládáme díky kvapíkovému tempu za necelou půlhodinu. Přece jen
to není zrovna příjemný pocit, zvlště když se ve sněhu objevují malé
prasklinky. Ale všichni se opět ve zdraví ocitáme na pevné zemi a pokračujeme
každý svým tempem střídavě po skále a po sněhu strmě vzhůru.Závěrečnou sněhovou
pasáž už zvládám jen silou vůle a deptán osmiletými dětmi, které mě předbíhají,
pohledem přitahuji kamenou budovu stojící těsně pod vrholkem. Kolem půl jedné
konečně vystupuji na nejvyšší vrchol Skandinávie, který připomíná některé spoje
brněnské MHD, protože ani tady není k hnutí. Asi hodinu po nás dosahuje vrcholu
i silnější skupina a probíhá horečné fotografování. Po druhé hodině odpolední
zahajuji sestup zpět k chatě Juvvashytta. Cesta je stejná jako vzhůru, jen ty
praskliny se mi zdají nějaké větší. Ale přežil jsem a kolem jezera pokrytého
vrstvou ledové tříště se vracím zpět k autobusu. Někteří hygienymilovní
kolegové ještě využívají sprchy v chatě Juvvashytta a po páté hodině odjíždíme.
Následující několikakilometrové strmé klesání se proměňuje v dokonalý test
brzdového systému naší Karosy. Sjezd absolvujeme stylem průjezd zatáčky - tříminutová pauza - průjezd zatáčky a mi co
sedíme v zadní části busu na vlastní nos cítíme, jak se nám brzdy přehřívají.
Nakonec se po hodinovém trápení ve zdraví dostáváme na pořádnou cestu a uháníme
zpět k řece Sjoa. Po cestě ještě děláme krátkou přestávku v městečku Lom a po
osmé hodině večerní přijíždíme již naposledy k řece Sjoa. Zítra odtud odjedeme
nadobro a zamíříme blíže ku domovu…
www.mujweb.cz/cestovani/raduz/
Den druhý - Juvvasshytta - Galhoppingen - Spiterstulen
Vstáváme
za světla, jinak to ani nejde. Je asi 8 hod. a prší, domlouváme se, že desátá
rozhodne. Ovlivněni včerejšími výstražnými cedulemi, že bez úvazků to ani
nemáme zkoušet, volíme dvě alternativy - pokud se počasí nezlepší, tak vrchol
obejdeme. V 9 hod. vylézá Oskar a je rozhodnuto. Na vrchol vystupujeme za
nádherného počasí, jdeme okolo sjezdovky, kde to žije jak u nás v lednu. Dále
postupujeme přes ledovec Styggebreen ( Zlý ledovec). Výstup nebyl nějak
obtížný, na vrcholu jsme asi v 13. hod. A tam se kocháme. Nádherná scenérie
norských hor nás dostala. Po skoro dvou hodinách se zatáhne, znamení pro
sestup.
Sestupujeme
po velkých sněhových polích, po chvíli odkoukáme styl - stoupneme do stopy a
sjíždíme jak na lyžích. Opět prší. Ve Spiterstulenu ( asi 1300 m.n.m.) jsme asi
za čtyři hoďky. Stavíme stany a s Andym se jdeme umýt do potůčku, který stéká z
ledovce. Má snad 2 stupně. Při návratu z večerní hygieny u stanu čeká típek a
chce od každého 50 NOKů za kemp. Platíme ,ale ptáme se ho , co je to za kemp
bez sprch a záchodů. Típek ukazuje na dřevěnou boudu kousek od nás, kde jsou
teplé sprchy, záchody, kuchyňka, společenská místnost. Jsem rád, že jsem se
umýval v potoku. Po kempu lehce korzuje stádo ovcí, sem tam nakouknou do
nějakého stanu. Vojta nechce jít na mariáš, obává se, že mu ovce snědí zásoby
čokolády…
www.czp.cuni.cz/solidus/kronika_voda_98.htm
Neděle - Den třináctý
Aneb
když se jednou vydaří den
Přestože
jsme měli před sebou výstup na nevyšší horu Norska Galdhřpiggen 2469 m, budíček
byl stanoven až na 8:30. Snad pro náročný výstup byla snídaně tak vydatná a
dobrá – polívka + chleba (pro změnu) s vajíčkovou pomazánkou. Směr hora jsme se
odpíchli po 10:30, jen menší skupinka vyrazila na kolovýlet cca 50 km. Všichni
jsme se měli srazit ve VISDALEN – místo SPITERSTULEN.
Z
RAUBERGSTULENU = chata asi v 1000 m jsme směr vrchol vyrazili v 11:30-45. Doba
výstupu byla podle průvodce stanovena na 6 hodin a sestup asi na 3 hodiny.
První naší pauzou byla chata Juvasshytta v 1800 m. Tento úsek jsme z plánovaných
3 hod ušli asi za 2:15, a tak jsme si dali něco přes 30 min pauzy. V blízkosti
byl v provozu jeden vlek, kterého využívalo pouze pár jedinců, kteří se smýkali
po prázdné sjezdovce.
Druhá
část výstupu byla vedena většinou přes sníh, ale kočky ani krumpáče jsme
neuživili, až na pár jedinců, kterým však kočky na suťoviskových úsecích začaly
mňoukat. Po cestě jsme potkávali asi dvacetičlenné skupinky podivně navázané i
s průvodcem na jeden provaz a občas se objevil někdo v holinách. Přes sněhová
pole jsme k vrcholu přeskákali čistého času
taky
za 2:15. Na vrcholu jsme vyfotili úžasná panoramata, která se nám ukazovala po
celou dobu výstupu, ale v celé své kráse se odkryla až na hoře – hoře. Krásně
jsme se tu během 3/4 hoďky obžerstvili (vysokohorská kávinka, to je panečku
něco) a tradá na sestup. Ten jsme si během první hodiny neustále ulehčovali
jízdou po zadku, po břiše, po nohou. Druhá hodina nebyla už tak příjemná, vedla
dost prudce a cesta se často mísila s potokem. Odplatou nám byl úžasný pohled na
krásné údolí VISDALEN. Celí natěšení na odpočinek jsme vyhlíželi místo s
autobusem, který jsme však neobjevili. Začalo pršet.
K
našemu překvapení tam však byla složená část kol a u nich postával Jirka
Dlouhý. Kdo měl složené kolo, popadl ho a čekalo ho asi 12,5 km sjezdu k busu.
Ostatní se snažili chytit stopa nebo jeli dvojkou. Za kola patří dík skupince
kolařům kteří ten kopec nejméně dvakrát museli vyfunět a někteří tlačili i dvě
kola. Přes tento poněkud kuriózní závěr se den úžasně vydařil. Počasí nám přálo
a oproti včerejšímu výstupu byl ten dnešní nádherná procházka…
www.worldonline.cz/trav/trav_center_010529.348858.html
Málokdo
si nechá ujít výstup na nejvyšší vrchol
Norska - Galdhopingen (2 469 m.n.m.) v pohoří Jotundheimen. Obvykle se k
němu míří od chaty Javasutta, od níž vede nejkratší (1 - 2 hodiny) turistická
cesta k vrcholu přes pozvolně se zvedající ledovec. Druhá výstupová trasa vede
z jihozápadu jedním z hlubokých údolí a vzhledem k mnohem většímu převýšení
trvá celý den.
...co z Galdhopinggenu nebylo díky
počasí nevidět aneb důkaz toho, že zde občas i nesněží :o)...
