Co je to SPINNING

aneb o co přicházíte, když to neprovozujete
aneb, jak říká Jarouš o co nepřicházíte…

Ahoj,
jak si určitě všichni povšimli, rozvinul Velkej Pepa zase jednu necyklistickou aktivitu - i když je sporné, zda necyklistickou… Zkrátka začali jsme spinningovat. Jen málokdo z nás ale ví, o co jde. Takže…

V určenou hodinu se sejdeme s ostatními v recepci (nejmenovaného) fit centra. Prostředí jest docela příjemné, i když pohled zasklenými stěnami do tělocvičen, kde si různí mastodonti nahání své bicepsy pod různorodými činkami a dívenky s pasem užším než vosa se mučí na karimatkách se sedlehy, aby to břicho, které není vůbec vidět bylo ještě neviditelnější, trošku bere vítr s plachet. Naše sympatie má pouze pár nadšenců klátících se na rotopedech, kteří ale zase vypadají, že tu už sedí a šlapou dost dlouho. Raději tedy mizíme do šaten, abychom se převlékli a pak opět v recepci vyčkáváme naší hodiny. Nedočkavě nakukujeme do zpola otevřených dveří spinningové tělocvičny - ozývá se hudba, vrčení šlapek (samozřejmě od rotopedů, vy nemravové) a funění. Je tam však přítmí, takže je nám zatím utajen pohled na potem zalité tváře cvičících.

A pak nastane hodina „H“ - za dveřmi se rozsvítí a ven začnou vypadávat zcela zchvácení jedinci jejichž obličeje, zrudlé námahou a zalité potem, o lecčems vypovídají. No a teď konečně i my můžeme vstoupit - místnůstka je to malinká, žádná okna, jedinou ventilaci obstarává mobilní klimatizace. To je trošku mínus. Kolem dokola pak stojí ty ďábelské stroje, které vypadají jako rotoped, ale nejsou rotoped, i když fungují obdobně jako rotoped…

Nejprve nastavujeme „kola“ podle své postavy - sedlo do výšky pánevní kosti, řidítka o číslo níže (nebo stejně vysoko), pak nasednout a podle spojnice koleno-nárt seřídit sedlo. Ještě krátká instruktáž - co to je poloha rukou 1, 2 a 3 (na řidítkách, samozřejmě) a u které polohy šlapat v sedě a u které polohy ve stoje. Zatím je to legrace.

A teď s hudbou. Nejprve trošku zahřejeme svaly, takže nastavíme střední zátěž, poloha rukou č. 1, uvolnit ramena, zatáhnout „bříška“ a do rytmu hudby šlapeme až se z náš kouří…“hop, hop, hop,…“  Zdá se vám to jednoduché? Pak vás mohu ujistit o tom, že není střední zátěž jako střední zátěž - kdo se instruktorovi jeví, že jede moc zlehka, tomu bez pardonu přidá. Každé další „hop, hop, hop…“ se vám pak bezesporu vytetuje potem na tričko.

Svaly máme zahřáté, takže můžeme začít stoupat do imaginárního kopce. Poloha rukou č. 2, zatím v sedě, zátěž co sneseme a zase „hop, hop, hop…“, šlapeme jak o život. Instruktorka již raději volí přítmí, což je velmi příjemné, i když my stejně nemáme příliš času sledovat, co dělají ostatní.

A zase je tu chvilka oddechu, šlapat ale nepřestáváme, jen zvolníme zátěž na minimum a uvolňujeme tělo, otíráme pot do ručníku a lokneme si vody. Teď si vyzkoušíme polohu 2 ve stoje. Přidáme zátěž a zase hudba a zase „hop, hop, hop…“.

Zase se vydýcháme, dáme si lok vody a otřeme ručníkem pot a jdeme na polohu 3. Pojedeme ve stoje a zátěže se nebojíme - naložíme si, co to dá a „hop, hop, hop…“. Jsou to sice tentokrát „krátké“ tři minutky, ale stačí to. Potíme se i na místech, která se nám v životě nepotila (oční víčka, pupík i ušní lalůčky) a kdo nemá čelenku, ten lituje, neboť po čele mu pot stéká do očí. O moji naivitě přijít bez sportovní obuvi pak ani nemluvím - ještě, že mi Velkej Pepa obětavě zapůjčil své „vycházkové“ civilní botky, které jsem mu na oplátku slušně zapotila.

Dál už „jen“ zkoušíme různé jízdní styly jako jumping, což je při vyšší zátěži v poloze rukou 2 střídání šlapání ve stoje a v sedě - nejprve po osmi, pak po čtyřech, pak po dvou - ještě že za nás počítá instruktorka. Jako stroje jen posloucháme: „…čtyři, tři, dva, jedna, stoupnout,…čtyři, tři, dva, jedna, sednout,…dva, jedna, stoupnout,…dva, jedna, sednout…a jump…a jump…a jump“ a šlapeme a vstáváme a šlapeme a sedáme a šlapeme a... Kapky našeho potu skrápí „kolo“, někomu se chce i blinkat a kdo pije bublinkovou vodu, tomu se bublinky v břiše setřásají do jedné ohromné bubliny.

To nejhorší máme údajně za sebou. Následuje nějaká ta oddychová sekce v různých polohách s různými zátěžemi - ideální zátěž je prý ta o čtvrt kolečka nižší než co neušlápneme. Setřeme pot ručníkem, lokneme si vody a pak je tu running, také moc pěkná věc. V poloze č. 3 při střední zátěži šlapeme ve stoje co to dá „hop, hop, hop…“.

A to už se nám hodina blíží ke konci. Teď už jenom uvolňujeme svaly. Nejprve v poloze č. 1 šlapeme jak o život se zátěží jakou zvládneme. Ještě naposledy „hop, hop, hop…“ a pak následuje závěrečný šlapací oddych - pomalinku se zklidníme, zavřeme oči a oddáme se posledním minutám v sedle.

Ještě zbývá protáhnout těla a vydýchat se - vytáhneme ruce nad hlavu a ukloníme se na jednu a druhou stranu. Pak opřeme nohu o řidítka a zase se protáhneme. Ještě druhou nohu a slezeme s kola. Pak si uděláme pár předklonů a protáhneme lýtkové svaly. Zatoulaná krůpěj potu stéká páteřním žlábkem až kamsi, kde to už záda nejsou a hodina spinningu je u konce. Naše potem zborcené tváře vypovídají o lecčems, nicméně těla jsou spokojena.

Ještě sprcha, Dorka stíhá svést souboj s jistou opálenou dámou, či spíše solárkovou krávou, která pro sebe zabrala dobrou polovinu té malé šatny a byla velmi dotčena, když jsme se tam chtěli vejít i my.

Domů se rozcházíme řádně rozehřátí. Naše těla jsou spokojena a je fakt, že ani teď ani následující den nás nic moc nebolí. Je to super.

Konfrontace se skutečností (vytvořeno ve spolupráci s Jaroušem):

Měli jsme možnost srovnání při nedělním výletu BerZli 24. března a byli jsme na to dost zvědaví. Nicméně dopadlo to asi s tímto závěrem.

Kde nám spinning pomohl:

• je dobré znát různé polohy rukou na řidítkách a je fakt, že na styl jízdy to má kladný vliv, pokud člověk správně zvolí polohu k terénu. Na druhou stranu jsem já osobně postrádala ty skvělé dlouhé rohy řidítek spinningového kola. Mé maličké ovečky mi v poloze tři příliš nepomohly.

• je dobré znát různé styly jízdy a kdy jaký styl jízdy použít. V reálu je to ale logicky na každém z nás - stejný kopec nemusí být pro každého stejný. Napadá mě sice konzultační jízda na téma „jak ten kopec zdolat nejlépe“, ale to už asi hraničí s jistou kopcoidní onanií.

• skvělý je i nácvik jízdy ve stoje a zjištění, že mnohdy se takto jede vlastně lépe. Mě osobně vždycky dělalo velký problém tu prdel zvednout ze sedla. Skvělý je i nácvik jumpingů apod. Na druhou stranu je ale fakt, že i v reálu to chce jistý cvik - zase je to o tom, vyzkoušet si to. My jsme zatím příliš neexperimentovali.

• fyzička - no, je nesporné, že to asi nějaký vliv na naši fyzičku má, ale po dvou hodinách spinningu se to ještě poznat nedá. Nicméně je to rozhodně dobrých 20 km „cyklistiky“ uprostřed týdne.

• klipsny - tak tady i největší konzervativci pochopí smysl tohoto zařízení - totiž, že drobné riziko pádu při nevyproštění nohy je bohatě vyváženo přídavným výkonem nohy táhnoucí vzhůru pedál nártem.

• uvolnění a správné držení těla - tak tohle je bezesporu potřeba. Je dobré vědět, jak se při jízdě uvolnit a že se při tom rozhodně nemusí sedět v hospodě.  Jen je škoda, že člověk nemůže relaxovat se zavřenýma očima a pustit se řidítek vždy, když by si potřeboval srovnat záda. Rovněž aplikace protahovacích cviků je nerealizovatelná. Na druhou stranu ale cviků existuje celá řada a ne vždy je nutno při nich opírat nohy o řidítka.

• velkou výhodu má spinning určitě i v tom, že se nemůže skupinka roztrhnout. Všichni zůstávají na dohled a odpadává dlouhé čekání na křižovatkách. O píchacích pauzách a neukázněném zapadávání do hospod ani nemluvě.

• a pak - je to první sportovní aktivita BBCC, kdy i Pfyzik OBLÉKNUL TRIČKO !!! Pořídit si ale tričko s logem BBCC zatím nehodlá.

Kde nám spinning nepomohl:

• v první řadě je to rozhodně počasí. V tělocvičně nefouká a neprší. K čemu jsou vám styly apod., když fouká protivítr o síle uragánu či vás bičují ledové krupky - tady mě tedy napadlo jediné a to ta relaxace se zavřenýma očima, ale to se při jízdě s kopce dost těžko aplikuje J

• dále je to povrch a záludnosti přírody vůbec. Spinningové kolo je samozřejmě nepohyblivé a i kdyby, koberec tělocvičny příliš zrady neskýtá, takže se můžete držet na řidítkách kdekoli a bez rizika, že budete nuceni rychle brzdit apod. V reálu je to ale horší. Jakákoli nečekaná překážka v cestě, když se držíte na druhém konci řidítek než máte brzdu, může mít nečekané následky…

• styl jízdy a rozložení sil - tady asi dochází k největšímu rozdílu a je dost sporné, zda říct, že nám v tomto směru spinning nepomohl či pomohl. V tělocvičně si můžete sáhnout až na dno, protože víte, že domů to máte pár stanic tramvají či metrem. Můžete si naložit zátěž, můžete si vyzkoušet extrémy. Zkrátka co zvládnete. Těch cca 40 minut nějak přežijete. V reálu ale musíte se silama šetřit - tady nelze vyjet první kopec na doraz, protože na ty další už by vám žádné síly nezbyly. A stanice tramvaje je v nedohlednu…

Zkrátka při spinningu se můžete naučit spoustu zajímavých věcí a vyzkoušet si na co máte. Pak je jen na vás, jak se to naučíte používat v reálu. Rozhodně pak ale budete mít z jízdy na kole úplně jiný požitek, protože to, co vám nyní dělá potíže, se naučíte zvládat a hlavně přijdete na to, jak to zvládat. Není to ale o tom, být na kopci první, je to o tom, být tam v pohodě a v takové kondici, kterou vám ostatní mohou jen závidět.

Tak Šlapej dál!

V Praze dne 27. března 2001
Vrstevnice

originální History.DOC od Vrstevnice je ke stažení zde

BBCC - na hlavní stránku

správce stránky:  Honza Brč e-mail:  Brc@BBCC.cz

naposledy upraveno: 05.04.2002 09:23