A o tom, jak se měla v sobotu běžkařská sekce, napsal Zdeněk:

Nespěcháme, ale před desátou jsme už na cestě. Sice ještě ne ve sněžných stopách, ale alespoň v autě na silnici do Božího Daru. S Jardou, Editou a Marunou. Rozjasnilo se, objevuje se sluníčko a my (Jája, Mirek a Zdeněk) nedočkavě nastupujeme do lyžařských stop. Ty nás nejprve vedou k Božidarskému špičáku, který objíždíme zprava a podél jeho odvrácené strany se vracíme zpátky k Božímu Daru.

Budu na to sám. Je mlha, a snad i proto nikdo nepospíchá. Loučíme se a já nandávám běžky a vyrážím hned od chaty. Je jedenáct. Přemýšlím, kudy vlastně pojedu. Vlak mi jede v 16:32 z Perninku. Těším se, že se nebudu muset vracet a podívám se trochu dál, odkud bych se do chaty už sotva vracel za světla.

Klasický nástup: kolem Abrtamské zatáčky vzhůru na rozcestí lyžařských stop. Volím opět trasu přes rezervaci Božidarské rašeliniště. Je to pěkná cesta, tak ještě jednou. Navíc jsem zvědav, jak dál do Horní Blatné. Jde to celkem dobře. Cesta mezi „Myslivnami“ a „Rýžovnou“ sice vede po silnici, ale povrch je dobře zasněžený a ničím nesypaný. Dále už silnice končí a málo prošlapaná stopa mě vede stále západním směrem, a někde pod Blatenským vrchem se napojuji na stopy spojující Horní Blatnou s Perninkem.

    
Horní Blatná s Blatenským vrchem v pozadí

        
A detail z Horní Blatné v podzimní náladě

Stopy jsou pěkné, protažené. Sníh ještě lepší. Odrážím se a…? KLOUŽU, KLOUžu, KLoužu, (Odrazit? - Ne!) stále kloužu, .loužu, ..žů a …ú. A tak to jde pořád dokola. Prostě paráda. Jediným nedostatkem je jen absence jakýchkoliv ukazatelů. Volím směr, který mě přivádí nad osadu Pernink. Je ještě brzo. Studuji mapu a je to jasné. Jedu přes Zaječí horu na Jelení! Teď jsem na Krušnohorské magistrále: Boží Dar – Jelení (Henneberg). Krásná cesta. Nikdy jsem netušil, jak je to tu nádherný! Přijíždím k hranicím, až do míst, kde se Německo ostře zařezává do našeho území. S překvapením zjišťuji, že lze pokračovat, a jdu na to. Kloužu po německé straně, v německých stopách. Hranice tu důsledně střeží dobře maskovaní strážci hranic, a tak když začínám ztrácet výšku, otáčím to a vracím se stejnou cestou pouze povoleným přechodem. Jednoho si fotím. Ten jen protahuje ústa, jinak nereaguje.

Cítím příjemnou únavu. Čas je dobrý. Vracím se stejnou cestou, jen míjím odbočku na Pernink a pokračuji po vrstevnici až ke sjezdovkám. Není to daleko. Sjíždím sjezdovku a jsem na doma! Pozoruhodné místo. Pernink je někde pode mnou. Trať řeže svah a pokračuje obloukem přes vysoký viadukt. Pod ním navazuje horní sjezdovka na spodní, a všude spoustu lidí. Občerstvuji se v bufetu pod sjezdovkou. Na nádraží se ještě stihám celý převléct – čekárna je zavřena, ale mám to štěstí, že mi při tom alespoň nikdo neasistuje. Za chvíli se to tu však zahušťuje, ale místa ve vlaku do Karlových Varů je habaděj. Mimochodem, se svojí výškou 914 m je to druhé nejvyšší nádraží ve Střední Evropě.

Cesta trvá hodinu. Stihám i přesun na autobusové nádraží. V 18:15 jede autobus na Hradčanskou. Prý neberou běžky bez futrálu. No, uvidím ... Je plno! Běžky jsou však už v zavazadlovém prostoru a než je vyndávat, je jednodušší mě také naložit. Řidič je uznalý a tak usedám na kobereček na schody. A ty dvě hodiny v autobusu utíkají rychleji než by se zdálo. Byl to opět pěkný den a vzpomínky na něj jen tak nevyprchají …

Zdeněk