V Praze dne 19. prosince 2000

akce číslo: 30

místo konání: Přední Brdy

termín konání: sobota 16. prosince 2000

Byla to vlastně poslední akce roku 2000 a byla složena ze dvou částí - denní cyklistické na Brdech (s časovým harmonogramem 9,30 - 15,00) a večerní promítací v pizzerii U 14 pomocníků (s časovým harmonogramem 19,00 až do “kdo ví do kdy”).

Původně jsme měli opět (pro velký úspěch - že Vašku) zopakovat průjezd vojenským prostorem Jínce, ale s ohledem na večerní promítání hnané touhou vidět ještě letos Editin nezapomenutelný pád v Perné, byl plán přehodnocen a z několika návrhů jsme nakonec s Brzim zvolili Přední Brdy.

Teplota se přes den pohybovala lehce pod nulou a dokonce jsme zažili i letošní “první sníh”, jestli se tedy těch pár poletujících vloček dá vůbec takhle nazvat. Takže kdo se v tom předvánočním shonu jel projet s BBCC ?

Jako první se dostavila Radana - plně si vědoma hesla “na nikoho se nečeká” přijela na sraz o hodinu dříve, tedy již v 8,30 (tím se automaticky dostává na první místo potencionálního žebříčku včasný příjezdů na akci BBCC neboť s větším předstihem na sraz ještě nikdo jiný nepřijel). Dalšími - tentokrát ale dostavivšími se přesně v 9,30 - byli PeDorky a Magda a vzápětí Vrstevnice a Jirka Kr. jr. (chvíli jsme s PeDorkama sice jeli společně, ale to jen do té chvíle než jsme si ujasnili, že já, coby prvně jedoucí, jen tuším správný směr cesty do Řevnic, což jsem okamžitě dokázala chybným odbočením). Dále dorazila mužská část rodiny Vaňků (Mirek a Honza), Pfyzik a 3x Kalivodi (Taťka dnes raději zůstal v posteli a sbíral síly na večerní část programu).

Pozvolna jsme se připravovali na cestu a blízký stánek byl skvělým zdrojem grogu, svařeného vína, kávy, čaje, párků v rohlíku, bramborových placiček a řevnických brambůrek. Objevily se i názory, že je zde na nádraží vlastně dobře a nic nám tu nechybí, takže bychom ani nikam nemuseli, ovšem tento názor obstál jen do první návštěvy nádražních toalet. Pak se nutnost vyjet do volné neobydlené krajiny pro mnohé stala nezbytnou.

Jen jsme se začali převlékat, vypadalo to náhle v našich řadách jako na moirové přehlídce. Ten měl tričko, ten kalhoty, někdo měl obojí, Gábina měla čepičku pod přilbu (nekupte to za stopadesát) - zkrátka nutnost dobrého oblečení zasáhl nemalou měrou i řady BBCC, takže jsme rozebírali vhodnost a nevhodnost jedno či vícevrstvého oblečení, různé typy triček, mikin a oblečení vůbec a zkrátka vše spojené s moirou. Z vlastní zkušenosti pak mohu akorát říci, že ať moira hřeje a izoluje jak chce, dvě moirová jednovrstvá trička, mikina BBCC a šusťáková bunda bylo pro dnešní den dost málo.

A pozvolna se sjížděli další. Dorazili 2x Valaši, kteří přijeli pozdě díky Vašavkám - Venoušek nebyl ráno ještě nasnídán, takže na něj čekali. A pak na kole přijel Aleš Pecka. Toho jsme my míjeli v Praze za Barandovským mostem a jen jsme hádali, zda míří či nemíří do Řevnic. Mířil…

No a úplně nakonec a navíc téměř s půlhodinovým zpožděním, dorazil Oaj a tvůrce trasy Brzi, který byl ovšem okamžitě přejmenován na “Brzdi” neboť jen díky němu jsme ještě nevyjeli.

Celkem nás bylo…

(s ohledem na počasí a předvánoční čas, to byl skutečně úctyhodný počet)

10,15 - jakmile se dostavil Brzi, již jsme náš odjezd příliš neodkládali a vyjeli jsme vstříc avizovanému řevnickému stoupáku. Z toho dokopce jsme ale nakonec měli větší strach než jak to ve skutečnosti vypadalo. Je sice fakt, že při cyklistických dokopcových závodech, které se zde pořádají, zvládají nejlepší borci těch 6,4 kilometrů dlouhý dokopec zhruba za 15 minut, ale pokud uvážíme, že my zas až tak trénovaní nejsme, jeli jsme na horských kolech a se zátěží termosek a všelijakých tatranek, pak nás potěšil i náš zhruba 40-ti minutový výkon. A navíc tlačič nebyl ani jeden !!!

Díky čekání na Oaje jsme na vršku měli chvíli čas zahřát se všemi možnými obsahy našich termosek a pak jsme již silnici opustili a lesem po červené značce jsme vyjeli směrem na Skalku. Brzi se nám snažil namluvit, že teď již pojedeme jenom s kopce, ale s tímhle tvrzením vydržel jen k první terénní nerovnosti. Ukecánek…

Na Skalce jsme náš odpočinek poněkud protáhli a Aleše už ty naše věčné pauzičky přestaly bavit, takže se rozhodnul vrátit se zpět do Prahy (pokud uvážíme, že už měl v nohách o dobrých 30 kilometrů více než my a dalších dobrých 30 kiláků ho ještě čekalo cestou zpět, pak jsme se mu ani nedivili). Ale že jeho návrat zpět do Prahy nebyl zas až tak nudný, o tom svědčí mejl, který jsem v pondělí ráno obdržela (zdá se, že i toho nejzkušenějšího cyklistu občas překvapí krušné chvilky):

Ahoj,

určitě nepohrdneš krátkým, leč výstižným, popisem mé sobotní anabáze.

Po odpojení od Vás, které ze své strany hodnotím kladně, protože jsem už nemrzl, šlo všechno v pohodě dokud jsem nedojel před Jíloviště a nezastavil mě defekt. Což o to, s těmi mám zkušenosti, ale lepidla se jaksi nedostávalo. Po nadměrném úsilí se mi sice potřebnou kapku podařilo vyzískat, ale dobře mně rozhodně nebylo. Těšil jsem se jak si ulevím a vše vynahradím v námi opěvované restauračce (v Jílovišti - pozn. Vr.), ale půl na půl. Zákusky nebyly (za nicotný peníz mívají skvělé větrníky o velikosti kola od vozu a podobné dobrůtky - pozn. Vr.). Byla jenom velice sličná číšnice s monoklem. Jak ostatní personál glosoval - dostala dáreček od manžela s předstihem.

Pak šlo opět všechno jako po másle až na nábřeží u Výtoně, kde jsem v jednom místě zahnul doleva a kolo jelo rovně. Zase defekt, ale jak se ten můj miláček houpe (Aleš jel na kole s odpruženou přední i zadní vidlicí - pozn. Vr.), nezaregistroval jsem ho. Málem jsem se vyválel v prachu. Sice jsem to ustál, ale až k metru na Můstek jsem musel cca 4x dofukovat. Navíc jsem se přetlačoval s policajtama, kterým se nelíbilo, že jedu v protisměru. Chtěl jsem jim udělat radost a pokračovat po chodníku, ale proto už pochopení neměli vůbec. Celkem snadno jsem je setřásl, ale na 1500 metrech jsem se s nimi asi 2x potkal a ve finále těsně před stanicí metra. To už zřejmě rezignovali nebo měli šok z toho, že v tom davu vůbec může jet někdo na kole a nechali mě být. Vánoce jsou přeci jenom vánoce.

Měj se hezky a zase někdy.

Aleš

Ačkoli jsme na Skalce nebyli poprvé (a doufejme že ani ne na posledy), přesto jsme si neodpustili vyhlídku na Mníšek. Překvapivě zde fungovalo i občerstvení a navíc jsme měli možnost ohřát se u ohýnku, takže jsme tu vydrželi dobrou půlhodinku.

Pak jsme to vzali (dle Brziho klasicky “již jenom s kopce”) hřebenovkou do Kytína, kde jsme ovšem nezastavovali v hospodě, ale pokračovali jsme dále přes Krotilův palouk a asfaltovou silničkou s kopečka do kopečka až na Knížecí Studánky. Tady Brzi vyhlásil obědovou pauzičku, ale dlouho se sedět nedalo. Bylo kolem jedné odpoledne a lehce mrazivé počasí se brzy začalo projevovat na našich končetinách. Následující stoupák na Stožec nás ale všechny zase náležitě rozehřál.

Na Stožci jsme se zase chvilku vydýchali, Brzi opět prohlásil, že “teď už to bude jen s kopce” a rozjeli jsme se dál. Kousíček po silnici a pak pěkně kamenitým krpálem kamsi dolů. Tady to příliš neustál Jarouš a slušně to kamení vymetl, ale přežil jak on, tak i kolo bez úhony.

A následoval snad nejkrásnější úsek dnešní trasy - jeli jsme po asfaltové silničce kolem vojenského prostoru. Všude kolem nás byly klidné tiché lesy a čas od času se nám otevřel výhled do krajiny. Brzimu byly odpuštěny všechna příkoří dnešního dne v podobě různých dokopců, dokopečků i terénních nerovností a nakonec vůbec nikdo neprotestoval, když i tenhle úsek končil krátkým, leč naprosto strmým krpálem, který jsme klasicky museli zdolat směrem od zdola vzhůru (tuhle ohavnost ale již všichni nevyjeli - někteří jsme se přece jenom změnili v tlačiče).

No a pak už to opravdu byla legrace - kousek lesem a pak již jen po silnici dlouhým skopcem až do Řevnic. Na okraji Řevnic nás pak čekala ještě jedna zrada - bylo tu vytvořeno cosi, co bylo nazváno - nebo spíše označeno značkou jako “stezka pro chodce a pro cyklisty”, ale co se jako vejce vejci podobalo známé drážďanské panelové dálnici. Prodrncali jsme se tím panelovým kilometříkem naprosto všichni, ale jestli to bylo bezpečnější než jízda po silnici, to je vskutku diskutabilní.

15,00 - přesně podle plánu jsme dorazili zpět k nádraží. Promrzlí jsme byli jak drozdi, takže jsme bez dlouhých okolků naložili kola na auta a rozjeli jsme se zpět do Prahy…

Téměř všichni, kteří jsme se zúčastnili výletu na kolech, jsme mezidobí mezi akcí cyklistickou a promítací strávili v horké vaně a téměř všichni jsme v ní usnuli. Nicméně večer se promítání konalo, i když jsme se scházeli podle toho, jak se kdo probouzel v té vaně horké vody…

18,00 - ačkoli byl na tuto hodinu stanoven sraz realizačního týmu, byla jsem v pizzerii sama. A to ještě dost dlouho po šesté. Kolem půl sedmé se ale přece jenom začali trousit další a pozvolna se začalo s přípravami = instalace plátna, zapojení projektoru, přeinstalace plátna, připojení dalších komponentů, zrušení promítacího plátna, odstranění obrazu, abychom mohli promítat na zeď, definitivní umístění “promítacího pultu” a milionté první přepojení kabelů za účelem získání toho nejlepšího obrazu i se zvukem ze všech dostupných nosičů. Jen Jarouš zjistil, že jeho power point show je ohrožena, neboť svůj výtvor měl vytvořen ve starší softwarové verzi, která nekomunikovala s Toniho super moderním notebookem. V důsledku toho strávil Jarouš s Pfyzikem polovinu večera mezi Pfyzikovou kanceláří a pizzerií, aby stáhli z Internetu a Tonimu na notebook doinstalovali potřebné drivery (jestli to nebylo jednodušší v dobách 8 mm ručních mechanických kamer).

Již nebylo v mých silách spočítat, kolik se nás večer sešlo, ale bylo nás méně než jsme předpokládali. Za neustálé konzumace rozličných tekutin a poživatin jsme shlédli video Pospíšiláků a Kalivodů a Toniho. Několikrát jsme si pustili Editin pád a uzavřeli jsme to Jaroušovou power point show na téma “cyklistika trochu jinak” a Toniho bombou “nemoc šílených v BBCC” .

A pak už jsme, zmoženi cyklistickou částí dnešní dne, pomalu odpadávali a ztahaní jak koně jsme se odebírali do svých domovů a postýlek.

A to je pro letošní rok vše. Šlapej dál a v příštím roce zase AHOJ !!!

VrstevniceJ