Král Šumavy 2001

Po náznacích, návrzích, prosbách a výhružkách jsem alespoň u Malého Pepy (dále jen Pepy) a Vaška uspěl s návrhem zúčastnit se letošního cyklomaratonu Král Šumavy konaného 26.5. t.r. . Níže P.T. čtenářům předkládám zápis z této mimoakce BBCC. Oproti původnímu plánu se sejít ve čtvrt na sedm na odpočívadle v Rudné, jsme se odchýlili o pouhou čtvrthodinu - uvážím-li, že Vašek s Jitkou museli vstávat před pátou, byl to vlastně úspěch, možná zázrak. Sotva jsme se ocitli na dálnici, ztratilo se Pepovo auto a později jsme se dozvěděli, že museli upevňovat kolo v nosiči, když hrozilo, že jim ho vezme nápor vzduchu. Neponechám-li beze zmínky incident s nákladním autem, ze kterého opadávalo stavební dřevo, byla cesta do Klatov poklidná až nudná. Zaparkovali jsme za stadionem, šli se prezentovat a fasovat čip pro elektronické zaznamenání průjezdu startem a cílem. K našemu zklamání již neměli trička v objednané velikosti. Zpřístupnění jediné toalety bez papíru pro všechny přicházející vykrmilo zklamání v zuřivost. Důsledkem byla dlouhá fronta neklidně přešlapujících, jejichž střevní činnost byla urychlena předstartovní nervozitou… S rezervou několika minut jsme přijeli do prostoru startu na klatovském náměstí, které bylo k prasknutí naplněné cyklisty (podle výsledkových listin se závodu účastnilo kolem tří tisíc závodníků). O startovním výstřelu jsme se dozvěděli z městského rozhlasu: a opravdu, o několik minut později, které jsme ještě vyplnili skupinovým fotografováním, k nám dorazila vlna pohybu. Než jsme se došourali ke startovní bráně, měly holky dost času, aby objely náměstí postranními uličkami a zaujaly správné místo pro průjezdové focení. Balík se zvolna rozjížděl a my se s ním vezli kopcem dolů po silnici z Klatov na Luby, kde trasa opouštěla asfalt a vstupovala na polní cestu stoupající k lesu. V tomto úzkém místě prudké změny průtočnosti komunikace a rychlosti pohybu došlo k první zácpě. Ti méně soutěživí čekali až na ně přijde řada a uvolní se pro ně cesta; čekání si krátili posledními (nebo prvními) opravami kol, někteří už lepili, jiní se připravovali ztrácet cyklolahve. Pravděpodobně ti nejrafinovanější z účastníků v té době ještě ani neprojeli startovní bránou, čekali až dostanou tajná znamení, že fronta opadla, neboť do výsledků se započítával čistý čas jízdy – tedy doba mezi průjezdem startovní a cílovou branou a ne čas od startovního výstřelu do průjezdu cílem. Jak velká část našeho mnohahodinového zpoždění za vítězi závodu připadla na toto čekání nevím, určitě ale víc, než půl hodiny. Naše skupinka neopravovala – nemělo to ani smysl: Pepův ventilek jsem poškodil ještě u aut (podobně jsem zlomením dříku ventilku zničil v noci před závodem Editinu duši při dohušťování kola), Vaškův nejmenší převodník stejně nefungoval a abych rozebíral hlavové složení svého kola, odkládal kuličky z ložisek na lopuchy na poli, tak na to nejsem dost velký blázen. To už ale na nás přišla řada a pokračovalo se dál tempem okolních jezdců, kteří zase jeli naším tempem, dál až k první občerstvovací stanici, která také katalyzovala odlišení závodníků od účastníků – někteří snědli své banány, či si je nacpali do kapsy a frrrrrr… už zase byli na trati, jiní (my) si pěkně pohověli, ochutnali ze všeho, srovnali bukety různých iontových nápojů a jeli s plným žaludkem dál. V nezvratný přírodní zákon v průběhu závodu přerostlo pravidlo, že občerstvovací stanice vždy předchází nějaký vražedný kopec, před kterým by se nemělo jíst… Po dalším bezejmenném kopci bez pořadového čísla jsme přijeli k prvnímu brodu, kde se vytvořila nová fronta. Pepa úpěl, že nás předbíhají a že nepředbíháme – to už začínalo být jasné, že Pepa závodí – pak ještě chvíli snášel naše revmatické tempo, ale vzdal to a zmizel. …znovu jsme se sjeli na další občerstvovací stanici – to už byl Pepa po obědě: zamával a zdrhnul. Teď a ještě mnohokrát na místech, kam jsme se měli na trase ještě dostat, se ve své nahé nevýhodnosti vyjevila kontraproduktivita solidarity prolongující individuální inhibice do perpetuální krize rezultující ve fatální nekompetitivnosti celku: zkrátka: když jsem byl OK já, drhnul Vašek, když byl Vašek OK, nemohl jsem já, a když jsme byli v pořádku oba – zdržoval někdo další. Trasa závodu je zřetelně vyznačená v terénu, což mně umožnilo její vyzkoušení před samotným závodem. Díky tomu, že jsme s Editou trasu projeli, mohu posoudit, jak atmosféra závodu působí na výkon při jízdě, konfrontovat zážitky ze závodního a nezávodního průjezdu trasy. Hlavní, možná paradoxní, rozdíl spočívá v tom, že s Editou jsem většinu kopců vyjel, na závodě většinu vytlačil, s Editou jsem byl v dobré tělesné pohodě, na závodě se cítil pod psa, ale dojel do cíle o dvě hodiny dříve!!! Když jsme jeli s Editou ukazovalo se jako absurdní hnát se, neodpočinout si, chtít dojet do cíle, když se už člověku nechce. Všechny tyto absurdity během závodu odpadají, když člověk přijal pravidla hry. Poznání trati se nakonec ukázalo jako kontraproduktivní, protože místo abych byl schopen si na základě známosti trasy rozložit správně síly, povědomí o strmosti kopců přede mnou sráželo mou morálku. Alespoň jsem si prožil vjemově intenzivní metaforu o tom, jak by se nám žil život, kdybychom znali svou budoucnost. Na trase jsem viděl snad stovku ztracených lahví, znamená to, že láhev ztratil jen každý třicátý závodník, což není mnoho. Dále se tam povalovali obaly od müsli tyčinek, banánové slupky, proražené duše a závodníci lepící duše. Bylo toho tolik, že nezbývá než doufat, že organizátoři ulevili přírodě po našem průjezdu řádným úklidem a zahladili tu odpornou stopu, která po nás zůstala. Vraťme se ale k závodu: Při jednom sjezdu Vašek upadnul, když sebezáchovně uvolňoval stopu nějakému bláznovi, co se dolů řítil rychlostí volného pádu; jeho pád jistě nebyl co do spektakulárnosti srovnatelný s dvojnásobným pádem jiných dvou cyklistů na brodu v Rajském: ten se spíš podobal nácviku akvabel. S přibývajícími kilometry jsem to byl stále více já, kdo zdržoval. Asi dvacet kilometrů před cílem, v Čachrově, na nás čekaly Edita s Jitkou. S nezakrývaným posměchem hlásily, že Pepa tímto místem projel před drahnou dobou (asi půl hodiny před nimi – poznámka E.). Po několika pózách pro kameru, jsme se vydali vstříc dalším strastem. Vašek spolknul Brufen, který mu dodal tolik síly, že od tohoto okamžiku už jsem nebyl ve stavu ho dojet. Ke konci jsem vysloveně nemohl a se vzrůstající nevraživostí jsem pozoroval Vaška, jak se kochá pohledy do údolí, na okolní kopce a nás předjíždějící závodnice. Měl jsem pocity člověka na Pochodu smrti, jehož soused má tolik sil, aby rozverně skákal tu po jedné, tu po druhé noze, pak šel chvíli pozpátku… Místa, kde se hlásilo největší opotřebení, únavu, poškození a bolest se přemísťovaly přebíhaly v jakýchsi vlnách po těle: nohy, zápěstí, pak z kopců paže, před tím ještě záda a ledviny, nakonec zadek… Na poslední zastávce si Vašek nechal naolejovat řetěz a té chvíle jsem s ním držel krok jen na základě smlouvání, kleteb a zapřísahávání. Naše konverzace plynula v následujícím duchu: V(ašek): „Hele jaká je skvělá dohlednost.“, já: „Počkej, už nemůžu!“, V: „Pěkně se nám rozjíždí obchod s měřícími přístroji.“, já: „Zpomal! Ne tak rychle.“ V: „Co si myslíš o té technologii na měření průhybu mostů?“, já: „Zastav, ať se vydýchám!“, atd. …pěkně jsme si, zkrátka, popovídali. Další kopce a sjezdy se mi už v paměti nějak slily, možná ani nikdy nevstoupily do mého zamlženého vědomí. Pak už se přiblížily – připlížily Klatovy. A cíl. Po průjezdu cílem dostal každý svou láhev ionťáku a mohl se zhroutit do trávy. Mně ovšem začal krušný úkol vyměnit dvě poukázky na pivo – pivenky za gulášenku, protože holky byly hladový a nechtěly být o (tekutém) chlebu a jako nezávodnice nárok na guláš neměly. Ukázalo se, že vyměňovat pivenky za gulášenky ve frontě na guláš nemá cenu. Ale podobně nemá smysl čekat zájemce o pivenky ve frontě na pivo. Nakonec jsem uspěl ve frontě na grilované kuře. Se dvěma guláši a několika šátečky pro mě jsem byl v naší skupince populární, nechal jsem se ukolébat slávou a usnul na trávě v poloze pohozené slupky od banánu. Snil jsem neklidně o výsledcích, které ještě jsem neznal, ale které již nyní byly hrozbou pro mé machismo, a hledal cestu, jak chlácholivě vyložit neúprosná data. Žádný graf, ukazující, že skoro všichni byli mladší než já, že dříve přihlášení měli nějakou výhodu, že většina přijela „jen“ hodinu před námi, že ve svém ročníku jsem byl dobrý, mně nedal omluvu pro sumární fakt, že jsem dojel v poslední stovce účastníků, ba spíše moje výmluvy vyvracel. Odpočíval jsem asi dlouho, když po probuzení už byly sklizené tlakové myčky kol a zamčené sprchy. Nezbylo, než naložit zaprášená kola na nosiče a vydat se za pokračováním víkendu: já s Editou do jámy lvové k našemu čekajícímu dítěti, Jitka, Vašek a Pepa měli vlastní program na Lipně. Stručné shrnutí: Podcenění zimní a jarní přípravy se mi krutě vymstilo, ale euforie nad rozšířenou účastí na závodě překonala pokoření individuálního selhání. Trvalé vyznačení trasy závodu v krajině je do budoucnosti otevřenou výzvou pro BBCC při plánování vyjížděk na Šumavu, kdy část trasy by mohla být částí výletu – a to nebudeme zastírat, že náročnou částí, při které se lze člověku zaposlouchat do existenciální mluvy vlastního těla, které sahá na samý práh svých sil…

Jarouš

PS: odmyslitenou součástí zápisu je i obrázková galerie doplněná grafy a mapkou.