Vzpomínky
Jarmila Rabanová, roz.
Prchlá
nar. 21. 7. 1922
Maminka moje pocházela z rodiny Vagenknechtů. Toto jméno je velmi rozšířeno na
Novopacku. Dědeček měl kdysi ve Stavu na Novopacku mlýn a o ten prý pro svou
velkou vášeň ke hře v karty přišel. Takže pak už mu zbyla jen vesnická chalupa.
Jeho syn se oženil též s chalupnickou dcerkou rozenou Horáčkovou. Živil se
různými zemědělskými pracemi, hlavně melioracemi, na které byl odborníkem a byl
často žádán okolními sedláky o úpravu na jejich pozemcích. Bydleli ve Zboží u
Nové Paky, kde se jim narodilo 6 dětí: Anna, František, Václav, Růžena, Ludmila
a Marie. V roce 1898 se přestěhovali do Holína u Jičína, kam je pozvala bohatá
selka paní Sádlová (známá duchařka) na svůj statek, aby tam tatínek provedl
meliorační úpravu polí. Bydleli u ní na statku v malém domku. Tam se maminka 7.
6. 1899 narodila a dostala jméno Františka. Po ní se ještě narodil syn Bohumil.
Maminka chodila v Holíně do obecné školy. Když byla malinká, musela se sestra
Mařenka o ni starat, takž ona ji všude tahala s sebou po skalách, po lese a také
když děti pásly krávy. Jednou se krávy splašily, děti se rozutekly a malou
Františku zapomněly na louce. Takže splašené krávy trkaly malou Františku. Ta si
hrůzu, kterou prožila, pamatovala celý život. Vrátili se po čase do Nové Paky,
kde otec dostal práci na panství. Maminka vypravovala, jak chodívala tatínkovi
na pole s obědem. A viděla, jak často přijíždívala na koni komtesa a dokonce si
chtěla jednou malou Františku odvézt.
Maminka pak chodila do měšťanské školy na Pace. Velmi dobře se učila a také
krásně malovala. Byla velmi hezká. Ve škole měla spolužačku a velkou kamarádku.
Ta byla z rodiny sochaře Suchardy. Byla zvána do rodiny, aby dělala dcerce
společnici. Maminka se chtěla stát malířkou porcelánu, ale zemřela jí maminka a
sourozenci se začali o sebe starat sami. V roce 1914 vypukla válka. Bratři
museli narukovat do války. O Františku a Bohouška se staraly sestry Anna a
Růžena. Obě byly kuchařkami. Bohouš zůstal u tety Růženy a maminku si vzala teta
Ludmila, ta byla hospodyní u židovské rodiny Laveckých v Benátkách. O tatínka se
starala sestra Marie. Teta Ludmila se vdala za dělnického předáka Karla
Martinovského, hodného člověka, který pracoval v továrně na brousky Karborundum.
Továrna jim vystavěla malý domek a maminka tam u nich žila. Stalo se z ní
emancipované děvče, které se začalo věnovat práci v hnutí socialistické mládeže.
Pomáhal jí tam i švagrův přítel Gusta S. (prý si myslel na Františku). Stal se
po r. 1945 vyslancem v Berlíně.
Byl konec války. Vraceli se hoši z války. Vrátili se i bratři František a
Václav. František nastoupil službu ve věznici Valdice jako dozorce. Oženil se
s dívkou z Železnice. Měli jednu dcerku. Později byl přeložen do Prahy na
Pankrác. Zemřel při výkonu funkce zkraje druhé světové války.
Václav se věnoval zemědělství, brzo odešel do světa a už o něm nikdo neslyšel.
Sestra Růžena si vzala bývalého dragouna Jana Boreckého, zaměstnaného u ČSD jako
dílovedoucí. Měli dceru Růženu. Žili v Hradci Králové. Zemřela na rakovinu,
strýček po amputaci nohy na cukrovku.
Sestra Marie (stále byla divoká a výstřední) se vdala za Josefa Křížka. Odjeli
spolu do Srbska, kde měli dřevo-soustružnictví. Pak tam všechno prodali a v r.
1933 odjeli do Argentiny. Měli dceru Marii, tu nechali u tety Růženy. Vrátili se
v roce 1945. Teta kouřila doutníky a pila rum. Žili pak v Praze, dcera Marie
byla zdravotní sestra, vzala si architekta Romana Pochopa.
Bohoušek se vyučil mlynářem, pak byl zaměstnán u ČSD v Liberci.
Z vojny se také vraceli legionáři, bojovníci z italské fronty. Byla to velká
sláva. Vítali je všichni. Vrátil se také domů do Benátek legionář Miloš Prchlý,
synek z hostince a obchodů. Moc mu to slušelo v uniformě italských horských
myslivců. Byl tu jen na skok, protože odjížděl na Slovensko do Komárna bojovat
proti Maďarům. Setkal se jenom s matkou, která ho uvítala hrncem chlupatých
knedlíků se zelím. Při vítání si všiml i Fanynky, která musela všude být, a
okamžitě si ji zamiloval. Pamatoval se na ni. A když se po bojích na Slovensku
vrátil domů, hned ji vyhledal a na pouti se s ní sešel.
Slečnu Fanynku ale uviděl s cigaretou v ruce a řekl: “Slečno, vy se mi hrozně
líbíte, rád bych si vás vzal, ale kdybyste nekouřila“. Fanynka cigaretu zahodila
a odpověděla: “Vždyť já kouřit nemusím“. Tak se namluvili a 9. 10. 1920 se
vzali.
Jeho matka jeho sňatku nepřála. Chtěla, aby se bohatě
oženil a upadající majetek zachránil. Miloš neposlechl a jeho maminka mu poslala
k svatbě smuteční kapesník.
Milošovi byla na jaře 1920 nabídnuta služba u
pohraniční stráže, on ji přijal a Františku, svou manželku, si na hranice
odvezl, a to do Petříkovic u Trutnova. Zde začali společný život na podzim r.
1920.
Petříkovice je malá pohraniční vesnička na pruských
hranicích. Bydleli zde samí Němci. Byl zde celní úřad a oddělení pohraniční
stráže s pěti příslušníky. Zde Miloš nastoupil službu jako strážmistr. Miloš si
blízko u celního úřadu, u silnice, pronajal domek. Byl to krásný domek, celý
z černého dřeva, nizounký, s bílými oblouky a okenicemi. Měl závětří, předsíňku
a velkou seknici. Tam se vařilo, bydlelo, spalo. Zde v tomto domku č. p. 59 se
narodil 16. 3. 1921 synek, také Miloš po otci. Za rok se narodila 21. 7. 1922
dcerka Jarmila.
Rodinka to byla spokojená a šťastná. Mladá maminka
pěstovala králíčky a slepice. Měli také psa dobrmana Noru. Byl to služební pes a
také na hlídání. Tatínek ho zapřahal pro pobavení dětí do saní a pes je vozil. O
Noru tatínek přišel na hranicích. Toulavý pes Noru pokousal. Noru musel
zastřelit, neboť pes byl vzteklý.
Bylo zde hodně pašeráků. Tatínkovi se podařilo
zneškodnit a zajmout pašeráky, kteří chtěli přepašovat fůru s vejci. Dostal pak
odměnu a koupil své manželce za ni šicí stroj. Mladá maminka se ale v domku
bála. Pašeráci lezli v noci pod okny, aby zjistili, zda je tatínek doma.
Přestěhovali se proto do domu většího uprostřed vesnice. Dům patřil místnímu
řezníkovi, který bydlel v přízemí a také tam měl krám. Na dvoře měl i vlastní
porážku. Jmenoval se Siegel. Byl to chlap jak hora, hodný a měl malou dcerku
Trudi, která se věčně cpala jitrnicemi.
Kolem domu tekl potok, kde byli pstruzi a mihule. U
potoka byla lávka a pod ní vyhloubená jamka na máchání prádla. Já jsem jako
tříletá do ní po hlavě spadla. Vytáhli mě za sukýnku a sušili mě pak v síťové
houpačce. Topila jsem se ještě jednou. Naproti by zájezdní hostinec a vzadu byl
přistaven kuželník. Brácha se tam chodil dívat, jak chlapi hrají. Já všude za
ním. Byla tam též studánka dosti hluboká a já zas po hlavě do ní. Vytáhl mě
Sept. Sept byl místní blázen. Chodil tak, že jednou se ťukl ukazováčkem na čelo,
a jednou na zem a pak poskočil. Donesl mě domů a tatínek mu dal 10 Kč. Měl
šílenou radost.
Další malér jsem měla, když se slavilo posvícení.
Byly mi tak 3 roky. Šla jsem naproti do hostince pro lahvové pivo. Brácha chtěl
jednu lahev nést a já také. Škobrtla jsem se schodů o škrabák, upadla a vrazila
si hrdlo lahve do hlavy. Tatínek zastavil takový hrozný náklaďák – sentinel – a
vezli mě do Chvalče k panu doktorovi. Doktor mě naložil do koňské bryčky a vezl
mě do trutnovské nemocnice. Tam mně hlavu sešili – 8 stehů. Byla jsem
v nemocnici 14 dní. Staraly se o mě sestřičky jeptišky. Dodnes na ně vzpomínám.
Jizvu mám přes celé čelo.
Život v Petříkovicích byl vůbec krásný. Chodili jsme
na houby, ke kapličce u lesa, kde tekla zázračná voda a také po horách. Zvláště
jsme chodili na Millerovku – Millerbaude. To byla horská chata, kde měli dobré
syrečky a černé pivo. Němci si dávali do piva žloutek a moc jim to chutnalo.
Když se šlo navečer domů, táta mě vzal na ramena a já byla přešťastná, kam
daleko vidím. Na cestu nám z boudy hráli na trubku jakousi večerku, rozléhalo se
to po horách. Byla to krása převeliká.
Chodívala s námi rodina Medlíkova. Pan Medlík byl
tátův kolega. Měli hrozně tlustého syna Pepíka a my děti jsme mu říkali
Pepík-knedlík. Tam na chatě jsme ho honili a pokřikovali: „ Pepíku knedlíku, ty’s nám byl na mlíku, bába tě honila
okolo komína, praštila tě polínkem, ty’s
jí utek’
okýnkem“
Tatínek se staral o kulturu i jinak. Koupil nádherné
Alšovo loutkové divadlo. Krásné vyřezávané dřevěné loutky a mnoho kulis.
Loutkové Kopeckého knížky. Maminka na loutky šila šatičky, tatínek vyráběl
rekvizity. Jednou za 14 dní přišli tatínkovi kolegové a hrálo se. Jeden hrál na
hřeben, druhý na housle a třetí drhnul koštětem o zem. Tatínek nejraději hrál
čarodějnici a čerty.
Tatínek nám vyráběl všechny hračky sám. Výborně
vyřezával lupenkovou pilkou ozdobné předměty a též krásně vázal knihy. Maminka
zase malovala, vyšívala a šila. Na sebe, na bratra i na mne všechno ušila. Byli
jsme všichni jak ze škatulky. Protože byla pověrčivá, vázala mi do mých
kudrnatých vlasů červenou mašli, aby mě nikdo neuřknul.
Chodili jsme také do malé hospůdky pod celnicí.
Majitelé byli manželé Russovi. V hospodě U Russů měli kvelb (chladnou místnost),
kde se skladují potraviny. Byl tam uložen nádherný domácí chléb, máslo, sýry a
také u stropu byly zavěšeny suché salámy. Paní Russová nám ukrojila přes celý
pecen krajíc, namazala máslem a pak na to nakrájela salám. To byla lahoda.
Napili jsme se cídru. To byla sodová voda v patentových flaškách.
Do hospody chodili v neděli odpoledne lidé z vesnice.
Hráli tam 3 chlapi pro zábavu. A to na trubku, harmoniku a citeru. Říkali tomu
šraml. Když nehráli oni, hrál orchestrion. To zase byla taková hrací skříň,
vykládaná obrázky. Hodil se tam peníz a začalo to hrát. Žilo se tam v míru a bez
hádek.
Maminka se seznámila s rodinou Kynzlovou z Trutnova.
Pan Richard Kynzel byl majitelem slévárny. Byl němec, ale uměl česky. Jeho paní
Marie byla Rakušanka, česky neuměla. K nim jsme velmi často jezdili na návštěvu.
Měli auto Tatru. Vozili nás na výlety do Jánských Lázní, Adršpachu a jinde.
Vzpomínám si, že tatínek pomohl panu Kynzlovi při nějaké nehodě.
Když bylo bráškovi 6 let, tj. v roce 1927, musel do
školy. A to do Trutnova, jinde česká škola nebyla. Bylo to ale daleko, tak tam
bydlel ve škole u školníka. Rozstonal se, byl chudokrevný, tak ho maminka vzala
domů. Učila ho sama a do školy jezdil na zkoušky. Doma ho krmila syrovými
škrabanými telecími játry, žloutkem a citronem. Také pil železité víno a já
musela také.
V těch dobách přejmenovali pohraniční stráž na
finanční a strážmistry na respicienty.
Tatínek byl jmenován vrchním respicientem a přeložen
do Chrastavy jako velitel oddělení finanční stráže. Bylo to v roce 1928 a bylo
mu 31 let. Maminka si v té době nechala ustřihnout své krásné dlouhé vlnité
vlasy na mikádo. Já měla mikádo také.
Začala jsem chodit do 1. třídy obecné školy
v Chrastavě. Škola měla jen 3 třídy a školku mateřskou. Bydleli jsme ve státním
domě, kde bydleli jen čeští úředníci. Byli jsme v přízemí. Byla zde velká
předsíň, spíž, velká kuchyň, klozet, koupelna a balkon. Později si ho rodiče
vyměnili za byt sousední daleko větší. Měl velikou předsíň s klozetem, spíží,
velkou kuchyní a dvěma pokoji, s koupelnou, malý pokojík vedle kuchyně a balkon.
Tady končí maminčiny autentické vzpomínky. Rodina se pak často stěhovala, před
válkou do Liberce, kde bydlela naproti vlakovému nádraží. V roce 1935 pak byl
její tatínek jmenován velitelem stráže obrany státu a poslán do Petrovic, kde
prožila rodina mobilizaci. Po obsazení pohraničí Němci byli odsunuti do Kláštera
u Mnichova Hradiště a v prvních dnech po válce (podle maminky 13. května) se
tatínek vrátil zpět do Petrovic, kde pomáhal nastolovat poválečný řád.
Tatínek můj narodil se 4. července 1897 v Čečelicích
č. p. 40, okres Mělník. Při křtu 5. 7. 1897 dostal jméno Miloš Josef. Otcem jeho
byl Josef Prchlý, nar. 17. 7. 1869 hostinský a řezník v Čečelicích č. 40.
Maminka byla Marie, nar. 4. 12. 1876 v Dymokurech č. 87. Svatbu měli 14. 7. 1896
v děkanském kostele v Nových Benátkách.
Babiččin otec Petr Volf, nar. 29. 6. 1843 v Dražicích
č. 8 pocházel z domkářské rodiny. Byl velmi pilný a pracovitý, takže si mohl
později koupit dům ve Starých Benátkách č. 19 přímou silnice ve středu města.
Zařídil si zde obchod s potravinami. Štěstí mu přálo a brzo se stal zámožným a
váženým obchodníkem. Měli s manželkou Terezií tři děti. Ladislava, Vladimíra a
Marii. Velmi dobře je zabezpečil. Ladislavovi (říkali jsme mu strýček lázeňský)
koupil krásný hostinec „Lázně“ u Jizery s tanečním sálem umístěný v nádherném
parku. U hostince byly parní a vanové lázně, kavárna a vinárna. Též na Jizeře
nad parkem měl dřevěnou plovárnu a půjčovnu loděk. V létě se na zahradě pořádala
zábava zvaná „Benátecká noc“ s lampiony po celém prostoru.
Oženil se s bohatou slečnou Janou z velkostatku a s
ní měl 3 děti. Dcery Aninku a Janinku a syna Ladislava. Dcerky byly vychovány na
penzionátech a byly z nich vzdělané slečny. Aninka si vzala velkostatkáře a
Janinka zůstala starou pannou. Syn Ladislav byl kuchařem na zámořské lodi a
ztratil se ve světě.
Druhému synovi Vladimírovi koupili dům s obchodem u
mostu přes Jizeru. Tomuto strýci se říkalo „mostecký“. Jeho paní byla stále
nemocná a brzo umřela. Měli dceru Marii. Vladimír byl velmi hudebně nadaný
výborný houslista.
Dcera Mařenka pomáhala doma v obchodě. A když se
provdala za Josefa Prchlého, zámožného řezníka z Čečelic, koupil jim otec vedle
svého domu zájezdní hostinec a naproti přes ulici vinárnu. Dařilo se jim dobře a
podle toho také žili. Byli všichni hudebně nadaní, takže doma pořádali hudební
večírky. Hrála a tančila se u nich poprvé „Česká beseda“.
Josefovi a Marii se narodily 3 děti. Syn Miloš a dvě
dcery Vlasta a Marie. Mladí manželé užívali společenského života a rádi jezdili
na plesy. Při jednom návratu z plesu ztratil Josef při vystupování z kočáru
snubní prsten. Hledali, nenašli. Bylo to ale zlé znamení. Kdo ztratí snubní
prsten, do roka se nedožije. A Josef do roka zemřel, myslím, že na tetanus.
Synovi Milošovi bylo 9 let. Mladé vdově se 3 dětmi 30 let.
O živnost a obchod se začal starat dědeček Volf.
Miloš jako jediný mužský potomek a dědic hostinské živnosti byl dán ke strýci
lázeňskému na vyučení.
Dcerky pomáhaly při domácnosti a staraly se o svou
zábavu. Hlavně Vlasta se vyžívala v nákupech krásných toalet.
Dědeček Volf zemřel a mladá vdova neuměla hospodařit.
Byla pohledná, majetná a nějaký čas žili z toho, co měli. Přidružil se k nim
záhadný člověk jménem Čech, který všechno uměl a znal. Po čase se ukázalo, že
hlavně pro sebe a své kumpány. Maminka Mařenka se do něho ale zamilovala, vzala
si ho a měla s ním 2 dcery, Blaženku a Martu. Holčičky velmi hezké a hodné. Po
pěti letech manželství zemřel, zůstaly po něm jen dluhy. Musela prodat hostinec.
Zůstala jí vinárna a obchůdek po otci. Byla zase sama a sní 4 dcery a syn Miloš
byl v Praze.
Miloš po vyučení u lázeňského strýce odešel na
zkušenou do Prahy do hotelu Baroch. Zde se mu velmi líbilo, byl to dobrý hotel a
mohl se tedy zdokonalit ve svém budoucím povolání. Vypukla ale 21. 7. 1914 válka
a Miloš musel narukovat. Bylo mu 18 let. Odvezli ho na italskou frontu. Tam je
zacvičovali v boji. Při nočním odpočinku poslouchávali zpěv italských vojáků.
Zpívali píseň „Kde domov můj“. To proto, aby nalákali rakouské vojáky, hlavně
Čechy, na svou stranu. Jednu noc přeběhl Miloš s několika kamarády přes frontu
k Italům. Tam byl zajat a odvezen do zajateckého tábora v Monte Casino. Při
jednom přesunu zajatých vojáků se při pochodu napil z kaluže. Napil se i jeho
kamarád. Onemocněli úplavicí. Odvezli je do lazaretu v Neapoli. Kamarád zemřel,
Miloš se uzdravil.
9. 4. 1917 vstoupil do Českých legií v Itálii.
Přidělen byl k 39. pluku horských myslivců generála Garibaldiho. Bojoval
v Alpadě v nejtěžších bitvách – u Dos Alta, Piavě, Trenta, Lago di Garda a
dalších. Pro velkou statečnost bojovníků byly bitvy úspěšné.
Když dcery dospěly:
Vlasta se vdala za tiskařského mistra v Karborundu
Čermáka a měli 4 děti. Mařenka za krejčovského mistra Demla, děti neměla.
Blaženka za knihkupce Jánského z Poděbrad, 2 děti. Marta za dělníka z Karborunda
Misíka, děti neměla.
Petříkovice – studánka pod Jánským vrchem
pstruhový potok pod rodným domkem
(všechny
fotografie byly pořízeny 13. 7. 2013)